SLUNCE A JEHO VLIV

 Dnes nás prý má Slunce opálit jak špekáčky nad plamenem ohně, z čehož se tedy moc neraduju, protože ti, kteří mě znají, ví, že léto je pro mě nejhorší etapou celého roku a kdybych mohla, tak jej zkrátím na dva týdny a pak hurá do podzimu, který je mnohem zajímavější a pestřejší

:D Ale respektuju tok dění, běh toho velkého Kola, takže i tohle období se snažím přežít a užít se vším, co přináší, jako je koupání, jízda na kole, nabírání vitamínu D. Lidé mívají v létě i více úsměvu na tváři, více se radují, baví, děti nahlas výskají ze všech stran, ticho většinou přichází až těsně před půlnocí. Slunce a Světlo dělají hodně, mají na lidskou psychiku neskutečný vliv, proto není divu, že obyvatelé přímořských částí jsou veselejší a usměvavější, jelikož těchto mocných energií dostávají díky své poloze mnohem víc. Slunce je tak mocný Živel, že se dokonce vyskytuje i v tarotových kartách, kde ovšem má mnohem více poloh a významů, než jsou ty, o kterých tu píšu. Může přinést radost a veselí, nečekanou oslavu, svatbu, zářný úspěch...., ale i sežehnout určitou plochu, vztah, plán takovým šmahem, že nezůstane kámen na kameni. Umí být dobrým pomocníkem, ale také způsobit rány a neobnovitelné škody. Slunce je také příslibem, že začíná nový den potažmo nová etapa, která slibuje, že se zase vše probudí, obživne, bude růst, kvést, plodit, že to mokré zase uschne, to studené se zase ohřeje, to ne zcela mrtvé opět chytne další dech. Jsou i lidé, kteří působí jako tato mocná hvězda, kam přijdou, tam prostor projasní, rozveselí, pobaví veškeré osazenstvo. Jejich radostné nastavení je tak zřetelné, že mají i v obličeji hluboké vrásky od smíchu a věčně usměvavých očí. Baví je život, baví je dobrodružství, baví je lidi, společnost, vtípky, baví je být, existovat, žijí si to, co si vytýčili. Po příletu ze zahraničí jsem tu psala něco, s čím někteří nesouhlasili a to je v pořádku. Bylo to téma nás Čechů, jak jsme rozpoznatelní, jak jsme věčně načučení, mračíme se a nadáváme na celý svět a byly tam zmínky o tom, že je to tak všude ve světě a důvody, proč to tam při cestách nevidím. Já s tím do jisté míry souhlasím a chápu důvody, proč se na mě ráno v osm směje víc servírka v jídelně v letovisku než řezník u nás ve městě. Přesto a i proto, že pracuju s lidmi tak velkou řádku let a díky tomu způsobu vnímání, které mi dává moje šesté oko a kanál, skrze který mi přicházejí informace bez zapojení běžných smyslů či soudů, vím, že lidé z naší země jsou jiní a je to bohužel spíše v tom horším smyslu slova. Já osobně v běžném žití mimo svou práci potkávám lidi usměvavé, laskavé, přístupné, kteří se mi otevírají a zároveň se ptají na moji náladu či život, mám na ně štěstí ať už svým nastavením, anebo tím, že oni cítí, že kdyby si zrovna přišli ke mně postěžovat a zafňukat, neobdrželi by tu reakci, ve kterou doufají. Ale pak tu je ten můj kanál, skrze který navnímávám lidi jako celek, tu atmosféru jednoty, ten otisk, který se utváří většinovým nastavením a ten, světe div se, není tak usměvavý a vřelý. Tam se pořád kumuluje závist, zášť, soupeření, potřeba svolení a uznání, touha po cukříku a pozornosti a další, což jsou vlastnosti a nastavení dané rodem. Onehdy se mě jedna kamarádka ( :-) ) ptala, jak to dělám, že je mi vše u prdele, že dokážu žít i s vědomím, že jsou lidé podrazáci, hajzlové a že když člověk něco myslí upřímně a v dobrém, nakonec je ten, kdo dostane po čuni a "vyhrává" ten, kdo je falešnej hajzl. Je to prosté, vím, že každý z nás s něčím bojuje, každý jeden člověk má v sobě svůj vnitřní svět, jenž je sestavený z jeho dětství, vztahů, které v něm měl, rodinných požadavků, které na něj byly vyvíjeny, společenskými pravidly, která byla po něm vyžadována. Ve většině případů je tam tlak na výkon, na vylepšení, na růst, na posun, neochota či nemožnost prohrát, ukázat slabost, zaplakat si... Důraz na zajištění, ukázání toho, že na něco mám, na majetek, vlastnění několika aut, potřeba srovnávání, kdo má víc a líp a do toho tam většině lidí jede tlak na výchovu dětí, na to, co to je poslušné chování, vzorné chování, přijatelná norma určitého věku a sféry a lidé jsou prostě totálně v prdeli. Rozložení, nesmělí, bojí se ozvat, sedí v koutku svých duší a sledují, co by ještě tak mohli udělat, aby si jich někdo všiml, aby je někdo uznal, aby je vytáhl na výslunní (opět to Slunce dneska, což?) a jelikož jsou z toho martýria snažení už totálně vyfluslí, tak začnou kopat, bodat, slovy kousat, útočit a snažit se stahovat k sobě i druhé, kteří jsou na tom evidentně lépe a oni se ptají "kua proč? Proč on/ona a ne já?" a tak začne o to větší tlak a boj, aby to tak nebylo. Je už naší českou normou pořád si stěžovat, na všem vidět to zlé, nebýt s ničím spokojený, držet se v roli oběti, která za nic nemůže, protože to šéf, společnost, manžel, lidi, politici, vláda, celý svět! A tohle je specifikum našich lidí, naší společnosti, našeho státu, chcete-li. Samozřejmě není potřeba dodávat, že takoví nejsou všichni, to je jasné, proto píšu slovo VĚTŠINA a to v mé realitě neobsahuje 100% :-) Nicméně těch pár lidí, kteří jsou skutečně naladěni jinak, to celé nezachrání, oni do své pozitivní energie nenamočí všechny, protože se se všemi prostě nesetkají. Ale mohou vysílat všude kolem a tím pak přeprogramovávat tu kolektivní, společnou, vyšší energii, která je v každém společenství/státě jiná. Je to jako vykvetlá růže na zahrádce, vysílá jiný dojem, když je tam sama, a naprosto odlišný pak tehdy, když jsou kolem ní další desítky rozkvetlých růží. A na tento růžový sad si musíme ještě nějakou tu dobu počkat :-)

Morgana