POHLAVÍ

 Dalším tématem, po kterém jste se před pár dny pídili, byl můj názor na 4895681254896 po hla ví, tak si tady odložím pár svých slov, které berte jen za můj náhled, mou zkušenost, mé nacítění, nemusíte se s ním vůbec, ale vůbec ztotožňovat a svět se bude točit stále dál a Pluto už natrvalo bude v prdeli, což mě osobně dosti mrzí

:D Doba je taková, že se vše rozvolňuje, vše se smí. Začalo to někdy dávno tím, že se v médiích zdůrazňovalo, jak máte na vše právo, jak si vše můžete vymoci, jak se všude můžete ozvat, přitom ruku v ruce chybělo dodat, že je také potřeba něco vydávat, něco dělat, nějak se revanžovat. Lidé zblblí těmito povzbuzeními začali natahovat moc ruku, začali se dožadovat věcí, které selský rozum nepobíral a neznali hranici, za kterou už nebylo soudné jít. Pak tu byla etapa "já mám názor a nutněhopotřebujuvyjádřitikdyžnemáhlavuapatuajájsemjitrnice". Opět se dal lidem prostor, opět jej naplno obsadili a začali všude - nejlépe veřejně na sociálních sítích - vkládat své postoje na vše a všechny a opět se to "muselo tolerovat", protože jsme přeci lidé, jsme empatičtí, jsme úžasní, umíme si dát vzájemnou svobodu. Etapu "mám právo" a etapu "mám názor" vystřídala etapa "jsme korektní a uvědomělí" a tohle je etapa, se kterou jsme to teda dotáhli do maximální možné prdele a já se obávám, že půjdeme ještě hlouběji. Korektnost se začala prosazovat všude, zase se začali povolovat hranice, ubralo se na všem možném, hlavně nikoho neurazit, nikoho se nedotknout, uvědomit si, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého a ejhle, co to přineslo. Už tu nemáme je ty, kteří neurvale a mnohdy nepochopitelně poukazují na svá práva, nejsou tu ani jen ti, kteří vykřikují své názory všemi směry, máme tu i hyperkorektní jedince, kteří stojí připosraně u zdi a než by řekli narovinu, co se jim odehrává před očima, byť je to sebevíc postavené na hlavu a mimo selský či jakýkoli jiný možný rozum, kývou jak ovce zvonci a vyjadřují svůj souhlas už jen pro to, že to dělají ti kolem a jak by to vypadalo, kdybych se tomu postavil, kdybych řekl, co skutečně vnitřně cítím, prostě tolerujme všechno, vždyť se to nyní nosí, nesmíme vybočovat. A tak tu máme další prostor, který se prosytil vším, čemu se nastavil a protože to nyní frčí a jsme ti uvědomělí a jsme ti korektní a jsme ti tolerantní a jsme kdovíco, tak opět bez hranic a do patologických krajností nabídneme úrodnou půdu těm, co se ztratili, co se neumí identifikovat, těm, co jsou zmatení, hledají se. Je to nedostatečné ohraničení, je to silným proudem roztržená přehrada, která smete vše a ještě budeme koukat, kam až se dostane. A je to také vrchol zrcadlení naší doby, zmatku, hnusu a falše, který žijeme v našich vztazích, ta neukotvenost, kterou máme v sobě samých, natožpak kterou mají ti druzí, ta pomýlenost, tápání ve ztemnělém lese bez jediné pouliční lampy, ten navnímaný zmatek z rodičů a předků, ten mix chutí a názorů a postojů a lží, který energeticky nese naše doba. Pokud jako rodič budu žít zmateně a mít v kebuli šaškec, bude tak žít a mít i moje dítě. Pokud budu emočně slabý článek, bude tak s největší pravděpodobností žít mé dítě. Pokud budu tápat, bude to dle všeho i cesta mého potomka. Pokud nebudu mít já hranice v jednání s druhými, bude je složitě hledat i má dcera či syn. Do toho ten tlak mužských a ženských rolí, kdy v minulosti ženy stály u plotny a muži káceli stromy, pak ta vlna "jáchcidělattosamécomuž" a hon za výkonem u žen, tím pádem useknutí samčích pohlavních orgánů, rovnoprávnost, vyladění, nastavení misek vah tak, aby nikde nepřetékalo, ani nebylo prázdno a co to přineslo? Opět tohle, kde nyní jsme. Mně je jedno, jestli někdo žije monogamně, anebo má v každém okresním městě milenku/milence. Je mi celkem i jedno, zda někdo celé své dědictví předá nějaké sektě anebo kočičímu útulku v pražských Stodůlkách. Stejně tak je mi ukradené, zda se někdo hledá a neví, zda je on, ona, ono, zda má mezi nohama vagínu, penis nebo brusný kotouč. Ale není mi jedno, když se to znormalizuje. Není mi jedno, když je někde na poliklinice u lékaře trojí toaleta. Není mi jedno, když se tohle téma se všemi možnými kontexty cpe do nových rámcových vzdělávacích programů. Není mi jedno, když se mi před očima bude odehrávat ten přerod v něco, co naše země a svět celkově nemá zapotřebí. Já jsem se narodila v dobách, kdy ve třídě byli kluci, byly tam i holky a unavený kantor, který si právě sedl na židli pocincanou lepidlem. A z tohoto světa budu odcházet ve stejném modu a nikdo mi nevnutí a nikdy mě nezlomí v nastavení, že víc než tyto dvě lidské položky si mohu jako jediné koupit v tom ohromném lidském supermarketu.

Máte zač! Morgana