HRANICE

 Některé z vás se tu včera ptaly, jak nastavit hranice svým dětem, ale jelikož vím, že s nastavením hranic bojuje i dost dospělých vůči dospělým, tak to můžete brát jako takový manuál pro všechny bytosti. Co jsou to vlastně hranice? Hranice jsou limity, pomyslné okraje hrázu, za které byste neměli nikdy - nebo alespoň ne moc často - jít, ani pouštět druhé. V každé sféře života řešíme hranice s partnerem, dítětem, rodiči, tchánem a tchyní, kolegy, nadřízeným, sousedy... je těch lidí prostě hodně a vy si musíte sami v sobě vyjasnit, co je pro vás ještě přípustné a co už je právě za tou hranicí, za kterou nesmíte jít, protože v tomto případě by si lidé zvykli na vaši benevolenci a pak toho začali zneužívat - je to bohužel lidská vlastnost, která nikdy nevymře. U dětí to bývá v podstatě to samé, ale tam berete v potaz jejich vyzrálost (záměrně nepíšu věk, protože tabulky ve stylu "tohle by měl(a) ve svém věku chápat" k smrti nesnáším, jelikož každé dítě v každé sféře dozrává jinak rychle) a je u nich tedy zásadní trpělivost, trpělivost, trpělivost, láskyplné opakování už milionkrát vyřčeného a znovu trpělivost. Nicméně každý máme hranice narýsované jinde, co jednomu člověku vadí ihned, tomu druhému vadí až třeba v bodu deset. Já to mám tak, že většinou takové ty typy, co se naserou hned na startovní čáře, jsou vznětliví, urážliví, prchliví, vztahovační a nerozumí třeba mému tradičnímu sarkastickému humoru plus jsou velmi alergičtí na to, že jim dítě neřekne kilometr dopředu "ahoj/dobrý den" anebo nemlčí, když se to od něj očekává, mažu ze své reality. Není to nerespektem vůči nim, ale spíš nastavením, že této energii se nechci vystavovat a nechci jí obalovat i svého syna. Sama si dokážu dělat prdel ze sebe, a proto - jak říkal pan Werich - mám plné právo dělat si prdel i z ostatních. Ale zase chápu, že lidé nechtějí znát fakta tak, jak jsou, a proto jim může být nepříjemné, co řeknu, ale to už není moje starost, to už je boj na druhé straně. Já to takto cítím, proto takto mluvím a jednám. A toto můžete aplikovat na všechny kolem, samozřejmě že s kamarádem, kolegou a mámou to bude jinak "snadné" než třeba s šéfem, ale i tak z vlastní zkušenosti vím, že lidé mají rádi pevné charaktery a lidi neoblomné, kteří ví, co chtějí a jdou si za tím. Já třeba nikdy neměla problém s tím někam vstoupit a říct věci tak, jak jsou a nepamatuju se, že by mě někdo kdy odmítl či mi nějak oponoval. Dost lidem zrcadlím jejich vlastní temno a strachy, takže pak ve mně vidí hrozbu nebo se mě dokonce bojí, přitom jsem tak hodné děvče :D. Ale zpátky k šéfům: i u nich můžete jasně dát najevo, jak se věci mají, ale musíte k tomu přistoupit tak, že 1. uvnitř sebe skutečně cítíte, že to takto je a nebojíte se to říct, nezlomí vás vnitřní strach, 2. jste ochotni případně i odejít či přijmout výpověď - u tohoto bodu se pak velmi krásně zobrazí, co je u vás priorita: zda peníze a stabilní práce, anebo vlastní svoboda a pocit štěstí - v ko.vi.du jsme často viděli, kdo je kdo a jak to má nastavené a zjistíte to na první dobrou i třeba v případě, kdy rodič řeší, zda zůstane doma s nemocným dítkem, anebo hned třetí den odchází do práce a dítě strčí do institutu, protože peníze, neasi. Když si nastavíte hranici, víte, že je to místo, které značí předěl mezi tím, co je vám milé, v pohodě, co vám dává smysl na jedné straně, a tím, co vám není milé, není v pohodě a co vám nedává smysl ani omylem. Pokud za tu čáru totiž jdete, vždy to odserete, vždy přijde facka, psychická nerovnováha či šok, tlak v místě nějakého vnitřního orgánu, zdravotní potíž nebo totální kolaps. Opětovně opakuju: u dětí je potřeba přistupovat více krát a s trpělivostí, ony hned nechápou, proč to tak je, proč pro ně nechcete v danou chvíli udělat to či ono, takže vysvětlujte a opakujte, i kdyby to znamenalo, že vám v ulicích ztropí scénu, hysterický záchvat či začne chrlit dělobuchy, je to v pohodě. Dospělí lidé se takto chovají také a to je jim klidně i šedesát .:D Jen u nich to "tolerujeme" a na děti klademe nároky v tom, že už by měly chápat, vědět, chovat se. Blbost! Ty mají mnohem větší "právo" na takové chování, ještě neumí plně vyselektovat tu či onu emoci a pracovat s ní, to dospělý jedinec už by to umět měl, přitom těch hysteriků a hysterek, co dokážu najít jen při procházce ulicemi, když se na ně záměrně zaměřím, těch je! Takže když si takto v každé sféře svého života s každým okruhem lidí vymezíte své já, už nebudete chodit na návštěvy k někomu, z koho je vám zle anebo kdo se do vás neustále naváží, nebudete pracovat pod někoho, kdo je stručně řečeno labilní debil, nebudete vedle sebe trpět nevěrného nebo zakomplexovaného partnera, nebudete si dělat čas na kávu s někým, kdo si neustále stěžuje na půlku světa včetně tučňáků na Antarktidě, nebudete pomáhat všude a všem, když samotný jedinec, kterému pomáháte, nevypadá, že by ve svém životě něco zásadního měnil... Budete znát svou cenu, svou hodnotu, uvědomíte si jedinečnost svého času, energie, bytí a nepůjdete nikdy proti sobě. Není chyba jednou povolit, není chyba nebýt stále důsledný, ani já nejsem, ale pak ihned zase vím, kdy už je čas říct "a dost!" a jít pryč - bez výčitek, bez opakovaného přemýšlení o tom, zda jsem to přece jen nepřehnala a neměla to či ono bla bla bla. Je to velmi jednoduché a stačí udělat první nepatrný krůček, ke kterému stačí většinou naučení se říkat "ne" a pak přejdete pozvolnu k dalšímu podobnému krůčku a ten opět aplikujete a takto pokračujete dál, dokud nemáte kolem sebe čisto a není vám dobře. Oni si toho ti druzí všimnou, to víte, že ano, přijde jim to divné, začnou naznačovat, později i vyčítat, tlačit, budou vás chtít znovu tam, kde vás měli předtím, ale zase je o vaší vůli necouvnout a neustoupit. Také to s sebou přinese i jistou formu samoty, které se ovšem nesmíte bát a ve které je potřeba umět žít a to opět a zase umí jen vnitřně vyzrálý a souměrný člověk, ti, kteří ke svému životu potřebují hromady lidí, zábavu, mobil věčně vtisknutý do dlaně jsou ti - pro mě - nejzoufalejší a nejosamělejší jedinci, kteří mnohdy mají až vnitřní hrůzu z toho, že by zůstali někdy v prostoru a čase jen se sebou samými. Proč tomu tak je, je asi zřejmé :-) Já třeba důležité lidi ve svém životě spočítám na prstech jedné, když budu hodně vstřícná, tak i druhé ruky a tyto bytosti mi bohatě stačí, protože tím pomyslným davem či společností, kterou ke svému žití občas potřebujeme všichni, jsem si já sama, což pochopí a hlavně přijmou jen ti, co toto také žijí. A pokud to tak nemáte, netlačte na sebe, ale přemýšlejte, čím byste mohli začít tu svou realitu měnit, protože když změníte vnitřní nastavení, začnete vysílat jiné "zprávy" a ty mohou na svých přijímačích zaregistrovat jenom ti lidé, kteří na ně čekají a knoflíkem v ruce ladí. Jak snadné, což? :D Mějte fajn den! Vaše Morgana anebo - jak mi před pár dny napsal synek - www tečka spokojená maminka tečka cé zed - ač řvu jak saň z doby dávno minulé

:D