ŽENSKÁ SOUTĚŽIVOST

 Znáte takový ten předvánoční kolorit, kdy se ženy předhánějí v tom, kolik druhů cukroví která napekla, jak krásně či naopak odbytě dané kousky vypadají, jak moc naklizený kurník mají... zkrátka takové to "takhle to mám já", "takhle to má vypadat", "toto je moje, nevím, zda je to fajn, ale je to z lásky"..., však to znáte. Stále stejné charaktery, stále stejné rodinné vzorce, stále stejné ufňukané oběti svých matek. A pak se mě ptáte: proč je všude kolem tolik agrese? A zejména u žen? Zpočátku jsem se nad tím zamýšlela a nepřicházela žádná odpověď, nebo jen takové nuance čehosi, co se nedalo uchopit. A teď ke mně přicházejí věty typu "ony musí, vnitřně je to tlačí, je na ně vyvíjen tlak zvenčí i zevnitř" a on tam ten zakopaný pes skutečně bude. Hned v úvodu chci říct, že se to netýká všech žen. Už je hrstka těch, které se mají rády - myslím tím SKUTEČNĚ rády - pracují na sobě, nastavují si hranice a vědí, kdo jsou. Ale na ty skoro nenarazíte. Většina je bohužel tady na fb a já je velmi ráda pozoruju v různých skupinkách o tvoření, vaření, pečení, zdravé stravě. Je to skvělá sonda do psychologie, kterou od dětství miluju a vy, staří čtenáři a čtenářky, to o mně víte. Takže za ta léta už mám poměrně slušnou sbírku vzorečků a soukromých analýz, které jsou fakt dobré, jelikož se v nich orientuju matematicky a vychází to: jedna a jedna jsou prostě dvě. Vysvětlím. Ten tlak, který je na ženy vyvíjen, je dán rodinnými vzorci, které jim předaly ženy jejich rodu. Většinou nejsilnější vliv mívá pochopitelně matka a poté matka matky, tudíž babička a dané soukolí jedoucího vzorce je často dotvářeno skupinou tet a pratet. Samy si zvědomte, kdo vás samotné vychovával a v čem, co pro ni byla priorita, na čem si zakládala, jak vnímala názor okolí, pro co žila a je téměř jisté, že tento scénář jedete vědomě či podvědomě i vy samy. Tudíž ten matematický výpočet mnou zmíněný výše spočívá v tom, že pokud jedné mámě záleželo na vizáži, bude na tom záležet s největší pravděpodobností i její dceři. Pokud jedna máma byla bez vlastní hodnoty a nízkého či nulového sebevědomí, její dcera má téměř 100% záruku, že pojede ve stejné lajně. A takto to můžete dosazovat na cokoliv. Pozor, od roku 2010 se ale rodí děti, které nám přesně tuhle zacyklenost ve vzorcích přicházejí zrcadlit, vyvracet, přesměrovávat jinam, ale o tom jindy, stejně už jsem je tu mnohokrát zmiňovala. Když nakouknete do některých tvořivých skupinek zde na socsíti a začtete se do komentářů, což já velmi ráda při chvilce času dělám, načítáte si ony osoby celkem s přehledem. Jedna si není jista sama sebou, tak vytvoří dokonalý dort a přijde si s ufňukaným textem u fotky pro tleskánky. Další jí to s radostí pochválí a předhánějí se v superlativech, protože se chytily na vějičku a jsou to hodné holčičky, anebo ji chápou, protože samy jsou vnitřně nastaveny také tak a dobrý názor zvenčí s pochvalou a aplausem je pro ně životní nutností, živnou půdou, vodou, bez které nemohou přežít ani pár dnů. Nyní o Vánocích je to naprosto stejné. Jedna ukáže, že napekla osm druhů, druhá ji do komentu vloží fotku svých patnácti a vše završí Marie z Hodonína a ve stylu "pche, žabařky" tam vloží fotku s pětatřiceti druhy a ještě to okomentuje něčím ve stylu "uff, je to za mnou". A mně vždycky v hlavě vyvstane otázka: Proč uff? To sis neužila tu výrobu? To tě trápilo či ničilo? Byla jsi unavená a pekla jsi do dvou do rána a pak valila na šestou na šichtu? TAK PROČ JSI TO DĚLALA? Opět, něco vevnitř, co danou ženu nutilo: tohle musíš, jsou přece Vánoce, jak můžeš nepéct, anebo jak můžeš péct jen dvanáct druhů??? Znám ze svého okolí podobně laděné žínky dbající na spoustu odlišných věcí. Jedna se může strhat, aby měla naklizeno a nikdo ji nepomluvil, druhá bez namalování nepůjde ani o půlnoci s košem do popelnice, další řeší, co se kde šustne, protože vlastní život má nulové hodnoty, jiná potřebuje pochvalu za to, kolik vydělává a jak si žije... je jich hromada. Každá si jede v tom svém vzorečku, který je čitelný jak otevřená kniha a je tedy hnána jinými impulsy a tlaky. A na koho je delší dobu vyvíjen tlak - nemluve o tlaku, který je vyvíjen nodnarození - ten se začne hnát a hnát, brzy se převalí přes maximální možnou rychlost, které je jeho jednotka schopna a když takto na doraz krát osm valí několik let, začne se to logicky usazovat ve formě emocí na její psychice, vnitřních orgánech, náladě. Proto při chvilce a první možné vteřině ten nadusaný vnitřní balon praskne a stříká do všech stran nahromaděné splašky, agresivní útoky, nenávistná slova.... a nedá se to zastavit. Ženy nestíhají, jsou přetížené, nemilované samy sebou a v dosti případech ani jejich partnery, utlučené vlastními matkami a tím, "jak se má správně žít a jak se mají věci dělat, aby byly přijatelné" a ony tomu uvěřily, zabředly do toho a nejsou schopné z toho vyskočit. Jen se podívejte při další procházce, při nákupu či kdekoli jinde na ty chuďátka: jedna místo řas nalepeny štětiny od zubního kartáčku, další nadusané pery (radši ani nechci vědět čím vším), další pak na pravidelném nákupu hadříků a doplňků, jedna naopak strhaná pod tíhou nákupních tašek, zatímco její Mirda si vesele vedle ní kráčí, další s nervózním tikem v oku a záškuby v líci ve společnosti svých dvou dětí, které se smutkem v oku mlčí, zatímco jejich máma prská jedy, další pak s vozíkem a tunou mouky a cukru, než to zdraží, protože ještě nemá rohlíčky, pracny, úly, zázvorky (tvl já se teď překvapila, kolik znám druhů :D ) a takto bych mohla psát do zblbnutí. Takže čemu se divit? Kde je chyba? Každá z nás se narodila v nějakém prostředí. Každá z nás si zvolila přesně tu mámu a mámu její mámy a všechny ty sestry okolo, protože věděla, že přesně ona jí dá to, co má. Když se podívám na sebe a svou mámu, svou teď již zesnulou babičku a všechny tety kolem, jsem toho sakra velkým důkazem. Naštěstí jsem přišla jako ten rebel, ta černá ovce, to diamantovo-křišťálově-duhově i jinak zabarvené dítko, kterých se v sedmdesátých létech ještě tolik nerodilo a která se nenechalo ničím a nikým změnit, nepolevilo, uvěřilo své duši a jejímu úkolu..., takže vím, že se z těch vzorců dá vymanit a dát jim vale. Nadobro. dát sbohem všem zátěžím, všem okovům, začít věřit sobě a ne tomu, co je vám říkáno, co jste učeni. A jsem Vesmíru vděčná přesně za tuto rodinu, do které jsem se narodila, přesně v té sestavě, která ji tvoří, přesně s těmi všemi lidmi, kteří jsou její součástí, protože v každém jednom z nich vidím to téma, jež souvisí i se mnou a které jsem do větší míry přetnula a můj syn už by v něm - co se mé strany týče - už vůbec šlapat. S duší mé nenarozené dcery jsem si to vyříkala, potkáme se v příští inkarnaci, bude to tak pro ni lepší. Takže tak, přátelé, zkuste ty Vánoce začít v tomto sedmičkovém roce vnímat jinak, naučit se v nich šlapat odlišně, netrpět za ostatní ženy v rodu, protože vy jste tu samy za sebe. Vím, že teď bude pod komentáři milion tvrzení, že jste už pochopily, že to tak už nevedete, že už se umíte ocenit, že už nesoutěžíte a bla bla bla, protože tohle bude pravda jen u každé padesáté z vás. Vím to, protože si vás občas načítám. Není proto potřeba komentovat, není potřeba lajkovat, není potřeba nic z toho, co se tu běžně děje. Je potřeba vstřebat text a aspoň zrnko si z něj vzít. Mně chválit nemusíte, já vím, že píšu přesně a trefně a vím, kdo jsem a proč tu jsem. Zkuste začít ta slova chvály a uznání směřovat k sobě. Ale bez falešné upřímnosti a potřeby o tom přesvědčit celý svět a hlavně samu sebe. Morgana