MINDSET

 Něco málo mých slov k předchozímu příspěvku: to, co žijete, je výsledkem nastavení vaší mysli, cítění, těla. Pokud se nebudu chtít zabývat tím, co je venku, tam někde mimo mě a mé pole, pak to nebude ovlivňovat to, co je uvnitř, tam někde ve mně. Pokud jsem naladěná na radost a přijetí, moje tělo a energie, kterou vysílám, se převibruje, přeladí tak, že bude měnit i mé blízké okolí: lidi, se kterými žiju, domov, ve kterém se vyskytuju. Proto se u každého na návštěvě cítíme jinak: u jednoho cítíte pohodu, aniž by majitel(ka) prpomluvil(a), u druhého cítíte tíži, nemoc, nepohodu, nelad. Takto ovlivňuju nejen nejbližší a svůj příbytek, ale postupně i to, co se mi děje, protože každá věc, každý člověk, každá situace, každý abstraktní pojem... zkrátka vše má svou vibraci a ta vibrace se mění podle toho, s čím se setká. Dost lidí si tohle nepřipouští, nechce to vidět a bývá to velmi často proto, že tomu nerozumí. Jejich hlava se k tomu vyjadřuje pochybovačně, s despektem, nechápe. Je to jasné, "logické". Hlava potřebuje analyzovat, vypočítávat, hodnotit a pokud k tomu nemá jasné tabulky, propočty, "vědecky" ověřená fakta, je v prdeli, neposune se "za to". Nicméně když si připustíte nebo lépe řečeno když si "dovolíte připustit", že věci jsou tak, jak se k nim stavíme, v jakém ladu s nimi jsme, jak se jim vibračně otevíráme, pochopíte, že není potřeba pochybovat, není potřeba lkát, nadávat, prskat, vpasovávat se do mnohaleté role oběti, vyčítat, plakat, cítit se zklamaně, zrazeně, zničeně... Samozřejmě, že pokud se takto k tomu stavět chcete a chcete nadávat, plakat, trýznit se, nenávidět... je to vaše volba, ano, můžete takto žít, můžete přemílat nad tím, co by bylo kdyby, můžete vidět chyby, nedostatky, můžete nadávat na druhé, ukazovat, jak jsou slepí, laxní, jak nechápou... ale co konkrétně vám tento stav vašeho těla, mysli, duše, naladění přinese? Přečtěte si začátek tohoto textu a už víte, co to bude. Já si mohu všímat toho, že je vše drahé, mohu si všímat toho, že mám v obchodě nekvalitní zboží, že vydělávám málo peněz, že odvody pro podnikatele jsou čím dál vyšší, že v médiích vysílají sračky a tupé ovce tomu všemu věří, že na mě někdo ukazuje prstem a pomlouvá mě nebo se mi vysmívá... to vše mohu dělat, opět moje volba, ale proč bych to dělala? To není o mně, to se mě netýká, já tohle ve své realitě, v tom, co žiju, co cítím, co prožívám, co vnímám, co se mě dotýká slovem či fyzicky nechci, a proto to ve své realitě ani nemám, nevšímám si toho, nevidím to. Nastavila jsem se tak, že nebudu ničím a nikým limitována a tak to také mám. Ano, odvádím platby jako každý člověk v této zemi, ale mě to těší. Já mám radost, když ty peníze jdou pryč, nedržím se jich, neňuchňám se s nima, protože vím, že když propustím, udělám místo pro další a takto mi to funguje desítky let. Je to štěstí? Je to náhoda? Nemyslím si. Duše se tak nastavila, s tímto do inkarnace přišla a tak to taky žije. Zasloužila si to. Dovolila si říct o svou cenu a ta je jí placena. Nesmlouvá, stojí pevně a ví. Vše dělá vědomě, vychází z mnohých zkušeností z minulých životů a snaží se nezasahovat si to své cesty nějakými strachy, lítostmi, boji, vyvoláváním konfliktů či odporem, protože to přinese jen další klacky pod nohama, strachy, lítosti, boje a odpory. Nepřemýšlím nad tím, co by bylo kdyby, protože žádné kdyby nebylo a ani nepřijde. Nebude. Není. Přála bych vám všem vidět či pocítit ty procesy, které mnou procházejí třeba právě teď v tuto chvíli. Mám dojem, že tohle nepíšu já, já, která sedím za touhle klávesnicí a ničím si oči touhle obrazovkou, něco ke mně promlouvá, cítím ten hlas, usmívám se jak debílek a cítím vůni květů, vidím duhové obrazy a bílé očím až neuchopitelné světlo. A cítím zároveň hluboké štěstí i hluboký smutek, cítím radostný smích ale i tragický pláč. Nedokážu to popsat, do slov to vtěsnat nejde, na to je čeština stejně jako mé jazykové schopnosti krátké. Ale mohu vám za sebe říct, že vše přichází tak, jak má, stejně jako všechny duše odcházejí tak, jak mají a je jedno, zda odejdou v osmdesáti, anebo ve třech letech. Mozek vám to zanalyzuje jako pohrdání, rouhání, jako nepokoru... prosím, je to zase a pouze vaše volba, ale je to právě ten mozek, to ego, které vás drží právě v těchto rolích. Vše, co se děje, je super boží proces a nic nepřichází omylem. Žádná nemoc, žádný dluh, žádný rozpad vztahu, žádná ztráta podniku/domova, žádná smrt. Věřte mi alespoň kouskem toho mála, co vás drží na této stránce. Většině z vás to sice dojde až pár vteřin před skonem, ale ani to nevadí, i to je v pořádku. Můžete si myslet, že věci ovlivňujete, že je měníte, že si je plánujete, že jste si je přitáhli. Můžete si také myslet, že jste onemocněli neprávem, že vám někdo odešel nespravedlivě, že se něco děje špatně a nemůžete se s tím vnitřně smířit, poprat, nedokážete to přetavit v něco jiného. Ale všechno tohle jsou vaše rozhodnutí, volby, nastavení, svobodné právo k vibraci, která vysílá a vysílá a přitahuje a přitahuje. Je jenom na vás, kdy vám docvakne, že tu páčku máte překlopit na jinou stranu a natočit se tomu stavidlu, které se tím otevře. Tohle je to jediné, co můžete s Osudem hrát. Nic víc. Nic míň. Morgana