JEŽÍŠEK U MORGANY

 Děti jsou úžasné v tom, jak přesně vědí, co chtějí. Také mě hodně fascinuje jejich logika. Synek na Ježíška věří. Zatím. Píše mu dopis, dá jej za okno a pak s otevřenou pusou zírá, když ráno zjistí, že dopis zmizel. Letos si sestavoval seznam dárků snad od září, postupně si připisoval jednotlivé položky na papír, co měl připíchnutý na nástěnce. Bylo tam asi 15 položek. Když jsem mu řekla, aby je tedy přepsal a dal ven pro Ježíška, vše přeškrtl, vzal čistý kousek papíru a tam napsal jen knihu Čtyřlístek a domácí meteostanici. Jako máma malého Blížence se ovšem nenechám rozkymácet, páč moc dobře vím, že kdyby pod stromečkem našel jen dvě krabičky, zlobil by se a začal by vyjmenovávat zbylých 13 dárků, které přece chtěl, takže jsem pochopitelně koupila všechny. Jenže on na mě jde už dost chytře v tom smyslu, že se ptá, jak Ježíšek ví, jakou meteostanici myslím přesně? A co když netrefí přesně ty šachy, co jsme viděli v knihkupectví? A jak to sem všechno přinese, vždyť to nemůže unést. A pokud nosí dárky všem dětem a těch je strašně moc, tak jak to stíhá.... Většinou vytáhne kalkulačku a začne propočítávat rychlost, kterou by musel letět, aby všechno stihl. Tyto otázky mě třeba nikdy jako malou nenapadaly. Vlastně jsem ani dlouho netušila, co/kdo to ten Ježíšek je, protože u nás v Kristu naštěstí nikdo nežil a nežije, tudíž jsem tímto směrem nebyla ani tlačena žít. Nicméně proč to píšu: kolem Vánoc - je to tak každý rok - se začne strašně (zbytečně) řešit, jestli je v pohodě dětem "lhát" o tom, kdo dárky nosí, proč vlastně slavit Vánoce, když ve skutečnosti do kostela jako věřící nevejdu, zda patřím také k těm, co vymetají obchoďáky a šílí s pečením cukroví či mega úklidem a tak dále... Tak já jsem sama za sebe chtěla jen napsat pár slov o tom, jak je to u nás. Ježíšek je pro každého jednoho z nás něco jiného/někdo jiný. Každý, ať si pod tím představuje, co potřebuje. Někdo konkrétního šedovlasého děda s velkým vousem, jiný hodného dědouška, co má rád děti, jiný skutečného Ježíška, co se právě narodil (dle Bible), další pak jako Světlo, abstraktní energii, která je všude, je to jedno. Jde o to kouzlo, o to těšení, o ten zázrak, když zazní zvoneček, zacinkají rolničky, rozsvítí se světýlka a dítko otevírá dveře a pak týýýý jo, on tu fakt byl!?! Já synovi říkám všechny pověry, legendy, věci, kterým lidé věří a nechávám na něm, kam ho to samotného zavede, čemu on sám bude chtít věřit, co mu bude dávat smysl. Proto ví o pohanských prapůvodních svátcích spojených s Přírodou, ví o víře v Ježíška a jeho narození, zná legendy o adventním věnci, o jmelí, o pomáhání druhým, o očistě, ví, proč lidé chodí a kdy na Vánoce do kostela, bavíme se o Bohu z pohledu křesťanů, ale i o Vesmíru z pohledu pohanů, zkrátka nevnucuju mu představu, že jak to mají ti druzí, je špatně, nechávám to otevřené pro jeho vlastní zvážení. Pochopitelně, že když někde v učebnici či knize najdu blábol o čarodějnicích, upozorním ho na to, ale opět se snažím udělat to nenásilnou formou, protože on je hrozně emotivní a když ze mě vycítí vztek, nenávist či odpor, bere si ho snadno za svůj a začne nadávat na celé kolo. Už si zvykl, že některé bláboly v knihách i přeskakujeme, protože se bohužel v dětské literatuře stále vyskytují. Zajdu s ním na hřbitov, ale vysvětlím mu, proč tam nechodím obden, ani proč nedrhnu pomník savem. Když zapaluju svíčky, povídáme si o tom, co která reprezentuje a jemu se to líbí, asi mu to vnitřně ladí. Pečeme vánočku a povídáme si, co která část značí, nepečeme cukroví, kupujeme si ho a víme, proč to tak máme. Stejně jako se mu nesnažím schvácená s hadrem v ruce vyčítat, že musím vycídit celý hrad, aby mě snad někdo nepomluvil, nevysmál se, nebo jen proto, že to tak mnoho žen v zoufalých rodinných vzorcích stále dodržuje. Taktéž spolu neběháme po krámech, páč už snad 25 let vše kupuju v eshopech, od farmářů, od šikovných lidí z jarmarků či tady na fb a nehodlám to měnit. Jít do obchodu je pro mě energeticky dost vyčerpávající, páč se v nich sdružuje pel smutku, shonu, stresu, vyčerpanosti... a na tohle já nehodlám nabíhat. A proč dodržuju tradici kupování dárků? Protože mě to nesmírně baví. Protože tím vyjadřuju "jsem ráda, že tě mám" a protože žijeme jenom jednou a nemá smysl se patologicky držet pózy "my neslavíme, my si děláme radost svou přítomností a žijeme ve skromnosti", protože si vždycky vzpomenu na ten jeden vtípek, který tu kdysi na fb koloval: "Mít vedle sebe člověka s krásným charakterem/srdcem je moc fajn, akorát si nad ním nevyhoníš."

:D Takže tak. Pište, jak to máte vy, rádi si tu počteme.