PÁR BODŮ K DOMŠKOLÁCTVÍ
Pročetla jsem si komentáře u předchozího příspěvku a musím se usmívat. Usmívám se nad svou duší, která naštěstí už pochopila a vnímá intuicí, není svazována společenskými pravidly, očekáváními, ani vlastními strachy a omezeními, žije si z větší části dost svobodně. Také se usmívám, když si vybavím svého syna, který kvete pod domškoláctvím a vím, že jednoho dne mi poděkuje a já budu hrdě koukat na člověka, kterému jsem umožnila nejen díky domškoláctví jít si svou cestou a udržet si své krásné a čisté já. Jen pár bodů k častým argumentům, které se objevily pod daným příspěvkem a které se objevují téměř pod jakoukoli diskuzí na toto či podobné téma.
Domškoláctví není pro každé dítě. Omyl! Je. Není ale pro každého rodiče. Když se zeptáte jakéhokoli dítěte, co by si vybralo, kdyby si mohlo zvolit mezi chozením do školy a učením se doma, nemusím vám asi říkat, jaká by byla 95% odpověď (těch pět procent nechávám záměrně, dost dětí chce chodit do lavice, chce poslouchat paní učitelku, protože je tak nastaveno z domova, ze školky, anebo už vykřičelo dávno své prosby, aby rodič vnímal jeho potřeby a tudíž se smířilo s tím, že škola je prostě jasná povinnost a basta).
Socializace: kolik z vás se třese radostí a blahem, když má nastoupit do cizího/nového kolektivu a pak po setkání se s ním se vnitřně smíří s tím, že je mu daný kolektiv dán a nedá se s tím nic moc dělat? Takto to vnímá i samo dítě. Systém jim vybere, s kterými dalšími dvaceti dětmi bude dennodenně po dobu devíti let v blízkosti, spolupracovat, sedět, svačit, obědvat, a tak s tím nebojují a zdánlivě se tváří, že je jim fajn. Co jak jinak se tvářit, když cítí, že se to bohužel nezmění. Na samotnou socializaci ve školách navíc nebývá moc čas, je tam pár pětiminutových přestávek a pak družina, opět většinově korigována tím, co je naplánováno, tudíž opět skupina dětí, které si dítko samo nezvolí. Oproti tomu domškolák se stýká kdy chce a s kým chce. A že by strádal? Přála bych vám potkat se s mým synem, který bez problému tlachá a vede dialog s kýmkoli a kdekoli: na hřišti, v kroužcích, v obchodě, na ulici. Sám si do nich chodí, sám si vše vyřizuje, nic nemusím kontrolovat, sám si odskočí na zmrzlinu a všude rozpráví a vytváří si vazby a přátele, což se sama dozvím, až městem procházím a je mi to sdělováno s úsměvem na tváři od prodavaček a dalších lidí, kteří se s ním setkali.
Ne každý rodič může dítě naučit, co je třeba. Ano, to máte pravdu, ale ono to není potřeba, protože dítě si přirozeně samo dává dvě a dvě dohromady, stačí mu odpovídat na otázky a místo plyšáku a kravin z Pepca mu předkládat knihy a vzdělávací hračky. Když vidím v učebnicích, kolik stran zabírá třeba jen sčítání, bože! Syn udělá pár příkladů a pak, protože umí, nechápe, proč by měl dělat dalších x stránek toho samého. A to děti ve školách MUSÍ. A musí proto, protože to v té učebnici je předepsané a protože jsme uvěřili, že jedině takto je to správně. Omyl! 80% textu a požadavků v učebnicích a cvičebkách je k hovnu. Sami si vzpomeňte, kolik procent věcí, jež vám tloukli do hlav na základce, jste v životě použili. ;-) A můžete to dělat jakkoli zábavnou formou, v té lavici se to dítě prostě bude nudit, anebo si zvykne na dělání zbytečností, protože se to po něm chce, někdo to vyžaduje, někdo to nařídil. Pak jen pokračuje v zaměstnání, kde to valí ve stejném rytmu.
Dítě je rozmazlené, ve všem se mu ustupuje. To není pravda. I domškoláci a děti ve školách se učí jisté disciplíně, slušnosti, tomu, že každá akce má svou reakci a že to, co nechci, aby druzí dělali mně, nesmím dělat já jim. Vy si ale většinou spojíte domškoláky a děti s právy jako ty, které vlastním rodičům skáčou po hlavě, což je patologický extrém jak mezi dětmi ve školách, tak i těm, co se učí doma, ale to nejsou automaticky všechny. Jen vy jste tomu zase uvěřili.
Tepláky: jako co je vhodnějšího pro několika hodinové sezení v lavici a civění do tabule než tepláky či legíny? Proč by mě mělo kolem pasu něco tahat jen proto, že někteří dospělí věří tomu, že škola je Národní divadlo? Škola hrou, přátelé a ke hře je potřeba pohyb a volnost, hra není postavena na mantinelech, které agresivně drtí v zubech unavená pedagožka či pedagog, hra je o tom, že si domluvím pravidla, která dávají smysl a jsou s nimi všichni zúčastnění v pohodě a podle nich jedu. Ale nejsou nastavena soužčiným komplexem, vzorcem, vírou, kterou ji někdo vštípil do hlavy, něčím, čemu zase ona a celý kolektiv uvěřil a proto se jej drží zuby nehty a vyžadují jej na každém kroku. Abych se mohla soustředit, nesmí mi nic překážet a tepláky jsou mnohdy hezčí než to, co vidím oblečené na důchodcích, kteří jdou k lékaři (další "autoritě", u které se přece věří na jistý typ ošacení).
Psala bych další tuny stran a bylo by to stejně marné, pokud jedete ve starém rytmu systému. Já dětem, co si díky svým rodičům uchovají svobodu, nebudou dobrovolně a ochotně ohýbat hřbet a očima sledovat chodník místo duhy na nebi, moc fandím, tleskám a jsem za jejich existenci vděčná. Také jsem ráda, že jsem do toho šla sama a že mi Vesmírem byl dán přesně ten syn, který se mi navrátil, protože s tím, pokud mu něco nedává smysl, nehnete, ani kdybyste jej spráskali bičem. A to doslova. Raduje se, když ostatní sedí v lavicích a počítají x-krát spočítané příklady, kreslí podle předlohy dýni nebo řeší i/y, tak on jezdí na kole, kreslí před domem křídami pozdravy pro druhé lidi se srdíčky a milionem duh, jezdí se mnou po výletech, kreslí si, co ho v danou dobu napadne, kouká na pohádky, když mají děti ve školách přestávku na rohlík se šunkou, počítá, když počítat chce, kreslí a vyplňuje mapy, protože chce, učí se množství anglických slovíček, protože chce, natáčí videa, protože chce, rozebírá se mnou Jižní Ameriku, protože chce, jen tak se válí s tabletem, protože chce. A furt mu svítí jeho vesmírné oči.
Je to odvážný krok, když si člověk uvědomí, co vše ho brzdí, čemu všemu uvěřil. A mnohem odvážnější je si to začít rozpracovávat a léčit, aby tím další generace nemusely trpět a neuvěřily všem těm hloupostem a omezením, která jsem četla v komentářích. Na dálku objímám všechny rodiče, prarodiče, učitele a průvodce, kterým už docvaklo a kteří na tuto cestu s úspěchem dávno nastoupili. Má to smysl, děcka, a má to ohromný dopad. Morgana
