JSME ROZMAZLENÍ, ZHÝČKANÍ A V DEPRESÍCH
Těžko bych věřila tomu, že vám unikla zpráva o tom, že 90% mladých lidí trpí depresemi či jinými stavy, které se neslučují s pocitem naplněnosti a štěstí. Já ten článek nečetla, nebylo třeba, že půjdeme jako lidstvo po duševní stránce ke dnu, to jsem psala snad už před třemi či čtyřmi lety, stejně jako jsem předpovídala větší míru sebevražd a neskutečný záhul pro psychoterapeuty a psychiatry, kteří by mi zajisté potvrdili, že se počet jejich klientů snad ztrojnásobil (pokud tomu snad není ještě víc). I já jako kartářka vnímám větší nátřesk a ty otázky, které s klienty řeším, jsou vesměs stále stejné, nicméně více lidí se ptá na své vnitřní stavy, pocit nenaplnění, nepochopení sebe samých a tak dále. No tak překvápko to není, kam jsme to dospěli. My totiž téměř jakoukoli šanci, kterou dostaneme, vezmeme za špatný konec a nepřestaneme, i když nám okolí dává zpětnou vazbu o tom, že to vedeme blbě a táhneme do patologických krajností. Jakoukoli možnost, kterou máme, chytneme blbě za pačesy a pak s ní třeseme v žalostné touze získat z ní víc a víc a ono se nic nedostavuje. Jsme rozmazlení, zhýčkaní, svou zodpovědnost i svobodu dáváme do rukou druhým lidem či institucím, protože dospělost vnímáme spíše skrze věk a peníze. Mám mobil, mám auto, mám hypotéku, jsem tím pádem někdo, koho je potřeba brát vážně. Ale že jsem věčně v prdeli z jakéhokoli problému, nefunguje mi vztah, netěší mě moje práce, zmítám se v poryvech pokaždé, když se mi někdo postaví, to dávám stranou, to není moje, za to můžou oni. Problémem je navíc naše vnitřní neukotvenost, to, že opakujeme chování, jednání a životní cíle svých rodičů, kteří bohužel ve většině případů také prahnou jen po těch nových technologiích, módních výstřelcích, hmotných statcích, kariérním růstu a umělosti, takže se není čemu divit, že i jejich potomci jedou ve stejných šlépějích. Navíc nyní tu máme dobu hyperkorektnosti, posledních 20 možná i více let se na školách do popředí zase až patologicky moc cpou témata rovnoprávnosti, pomoci druhým, korektnosti v názorech atd., takže není divu, že mladí lidé jsou ve sračkách z toho, kde se nacházejí. Neříkám, že je špatné nemít to svoje, ale nesmí se na tom stavět veškerý životní příběh a vše, co dělám a proč to dělám. Dokud já sama nebudu srovnaná s tím, kým jsem a za čím si jdu, nemůže to logicky zvládnout ani moje dítě. Dokud já sama nebudu vědět, čemu věřím a proč a nebudu se podle toho chovat, nepomůže mi ani vnější manuál nabídnutý médii, školou, zaměstnavatelem, společností. Mnohdy mi letí hlavou, kolik věcí by bylo fajn, kdyby se lidé na 90% toho, co hlásají, čemu věří, čím se zmítají... jednou provždy vysrali. Místo řešení plastů, papírových brček, rovnání čaker, absolvování seminářů otevření třetího oka, lehání si na silnice, demostracemi za jedince, kteří se nyní cítí být odpadní rourou... by bylo dobrý už si přiznat, že nic lepšího, než tu bylo, nevymyslíme. Bude to zas a pouze návrat k Přírodě, ke klidu, k tichu. Bude to posilování při práci na zahradě, které vytváří nejhezčí tělo, bude to zdravé jídlo vypěstované tamtéž či pořízené od místního farmáře, bude to ta obyčejná zábava a sdílení prachobyčejným lidských povídáním, které tu byly před vznikem rádií, televizí a mobilních aparátů, bude to zas a znovu o vyléčení vnitřních bolístek a traumat, která nám předali rodiče, bude to zas a pouze pomoc místnímu člověku než okázalé křičení o pomoci uprchlíkům z Kambodže, bude to opět vlídné slovo a pomocná ruka někomu, kdo mi nemá co dát, bude to zas a pouze úzký okruh věrných a hlavně opravdových přátel, bude to zase a pouze o rodině a o tom, co do ní "investuju" a k tomu spousta home-made věcí, které mi prostě ani Ikea, ani laciné výrobky pepekakiků nikdy nebudou schopny nabídnout. Morgana
