DUŠIČKY

 

Zítra tu máme Dušičky, svátek, kdy si vzpomínáme na všechny duše, které již odešly na druhý břeh, ale zároveň slavíme Tobiáše, nádherné mužské jméno, které vzniklo z hebrejského Tovijahu a znamená "poslaný Bohem, dobro od Boha". Ve Starém Zákoně šel Tobiáš pro lék svému slepému otci a byl doprovázen archandělem Rafaelem, což je archanděl léčení, uzdravování a vždy bývá doprovázen zelenou barvou. Tobiáš měl tedy při sobě nejlepšího možného "dohlížitele", takže pokud doma máte Tobiáše a máte pocit, že vás svou přítomností, naladěním, tím, co říká atd. léčí, není to náhoda. Já sama mám takového klučíka doma a můžu říct, že větší dar jsem skutečně dostat nemohla .:) Svatý Tobiáš je patronem hrobníků, proto není divu, že jeho svátek se slaví ve stejný den jako Dušičky. Na Dušičkách je zvláštní, jak jsme je zase pojali. Mnoho lidí - zejména těch starších - stále věří, že o těchto svátcích je potřeba upravit hrob, nakreslit tam geometrické tvary všemožných tvarů, zasypat tunou věnců a květin a rozsvítit je desítkami svící. Nechápu, kde se tohle v lidech bere, zřejmě jim to kladli na srdce jejich rodiče a těm zase ti jejich. Je zajímavé na hřbitov vůbec chodit v tuto dobu a koukat, jak mnozí drhnou pomníky všemožnými přípravky, aranžují, zalévají, rýsují, opětovně aranžují, opětovně přerýsovávají... je to sranda. Faktem zůstává, že duším je jedno, zda mají hrob a kde a už vůbec jim nezáleží na tom, jak onen hrob vypadá. Nicméně léty jsem přišla k závěru, že lidská mysl, lidská povaha či nastavení "nutí" člověka mít v prostoru konkrétní bod, konkrétní místo, ke kterému pravidelně budou chodit a jako k modle či soše tam pokládat různé dary a svíčky. Ona ta lidská psychika, to naše mnohdy legrační nastavení nám vlastně ani nedovolí chovat se jinak. Mnozí cítí potřebu vědět, chápat, plánovat, mít časovou osu, vědět, kudy jít a s čím tam počítat, neumí se moc rozhodovat spontánně, neumí vyjít z komfortní zóny, dokud nemají aspoň sebemenší jistotu konkrétního výsledku. Jsme zvláštní tvorové. Já se zemřelými hovořím celkem pravidelně, navštěvují mě z různých dob, nepřicházejí ke mně jen mí přímí předkové, ale i lidé, kteří padli za dob různých válek, mrtvé děti, staré ženy a muži bloudící kolem kostelů či synagog, načítám informace i pro kamarády a známé na dálku, kteří ve svých domech zažívají situace, jež hlava a mozek nejsou schopni pojmenovat, pojmout, nějak zachytit a pak se s tím popasovat, takže vím, že mrtvým duším skutečně je jedno, kde leží jejich poslední místo "odpočinku". Tohle "divadýlko" si tu hrajeme jen tak pro sebe a pro ostatní, mnohdy jen proto, abychom ukázali, jak jsme uvědomělí, jak jsme si vzpomněli, jak jsme milující, i když kolem nás nabíhá mlha příběhů a skrytých pravd a situací, které jsme s těmi mrtvými za života zažívali a ono se to mnohdy neslučuje s tím, jak se tváříme a co hrajeme pro diváky a posluchače vůkol. Ale nevadí, i z toho jednou vyrosteme, i tohle jednou pomine. Ptáte se mě, jak vidím mrtvé duše, proto při dnešním večer o nádherném datu píšu tento text. Duše se zobrazují jako vybledlejší forma lidského těla za života. Takže když přijde nějaká dušička za mnou, většinou kouká podle emoce, kterou zažila nejvíce před svým skonem, tudíž některé pláčou, jiné jen smutně koukají, další jsou jakoby "němé", jiné krvácejí, dalšími pak zmítá vztek či hněv, anebo z nich sálá taková to moudré stařecké ticho. Je to jiný svět, který tím hmotným, který vidíte očima a slyšíte ušima, prolíná, je tu souběžně, takže když se nevypnete a já to někdy nedělám, procházíte venku kolem lidí ze sousedství, zastavujete se s kamarády na pokec, koukáte po zahrádkách či autech, jež zrovna projíždějí a zároveň tam vidíte právě tyto světlé postavy obou pohlaví, všech věků, z různých dob, s různými způsoby emočního naladění a posledního odchodu a buď je očima pozdravíte, anebo i s nimi prohodíte pár slov či takových "naladění". Všimněte si, často píšu v uvozovkách, protože ač je čeština bohatá, některé pocity a vjemy se složitě dávají do slov. A věřte, že to, co s těmito dušemi řešíte, to, jaké věty si vyměňujete, to, co je "trápí" či to co vám či svým blízkých chtějí sdělit, absolutně nesouvisí a nikdy se netýká hřbitova, stavu hrobu, velikosti pomníku ani barvy písma, které se skví na kusu vyleštěného mramoru za desítky tisíc. Bohužel lidé žijí jen ve svých omezeních myšlenkových pochodů, dozrání, růstu, duchovního posunu, chcete-li, takže k tomuto faktu dojdou mnohdy až poté, co se tu na Zemi ještě x-krát otočí. Nicméně dělejte tak, jak to cítíte, což se vás tu snažím naučit už osm roků a budu dál v této cestě pokračovat. Zajděte klidně zítra na hrob, vyleštěte jej, jak potřebujete. Nanoste tam květin, kolik jen unesete, zapalte svíčky a pobuďte. Já tam také půjdu, i když za mnou chodí všichni na hrad, ale nějak cítím, že ještě titěrná část ve mně mi "velí" tam zajít, ale možná je to jen ta vnitřní dětská část, která bude fascinovaně zírat do tisíců malých světýlek, které tam do té doby lidé zapálí a koukat se s obdivem na tu nádheru, kterou plamínky svíček dokáží udělat a nadechnu se energie vzpomínek, již tam pozůstalí zanechají, občas prohodím pár slov s kolemjdoucími, usměju se na zemřelé a zase půjdu domů užívat volna, páč můj syn Tobiáš bude ten den a noc nosit své božské dary babičce. Krásný první den listu pádů vám všem <3 Morgana