PRAVDY, PÓZY, MASKY
Zdá se mi, že poslední dobou se všichni snaží hrát si na pravdu, být upřímní, mluvit pravdu, ale bohužel to spíše vnímám ne v jejich slovech či změně chování vůči sobě a svému okolí, ale takových těch pózách, jakou jsem myslím včera viděla tady na fejsbuku, kde se řešil Ježíšek a vše kolem něj. Mám na mysli takový ten ultra módní styl "my dětem nelžeme, takže jim ani neříkáme, že dárky nosí Ježíšek". Přiznám se, že se nad tímto tématem zamýšlím už asi druhý rok, páč loni mi něco podobného cinklo i na mé stránce v nějakém komentáři a já se pousmála nad tím, jak to všechno zase bereme ze špatného konce. Ono není divu, že se mladá generace 24/7 lepí na pidi obrazovky svých ajfounů, páč se domnívají, že to, co tam vedou, je ta realita, to, co chtějí žít, to vysněné. Není ani divu, že se dost lidí z etapy "jsem vegoš" navrací k masu, protože to prostě nebylo to ono, ale obávám se, že za chvíli přijdou s něčím novým, co zrovna pofrčí a povalí opět za touto novou iluzí, aby zjistili, že tudy cesta taky nevede. Do toho všechny ty pokusy s hledáním, pod které pohlaví či barvu pleti vlastně spadají, hledání křivd tam, kde nejsou, než tam ani nikdy nebyly zamýšleny být, dokonce mi tu přelétla i zpráva, že budoucí král Artuš bude filmaři obsazen černochem. Tak jako warum nicht a Morgana by mohla být Japonka, žeo, ať to máme vyvážené. No a teď jsou tu ty pravdy o Ježíškovi, snaha říkat dítkům pravdu za každou cenu a brát jim to kouzlo, které kolem Vánoc Ježíšek má. Hned mě napadá: tak hlavně, milí rodičové, nezapomeňte být upřímní i mezi sebou, vypněte televizi od pohádek všeho druhu, protože ty jsou taky v mnohém nepravdivé, iluzorní a romanticky růžové, jenže stejně jako Ježíšek, tak i ty pohádky mají v dětech vzbuzovat tu touhu po neznámém, po poznání či dovtípení se, fantazii, představivost, emoční stavy všeho druhu, protože život je i o snech a přemýšlení nad tím, co by bylo, kdyby... Z vlastní zkušenosti vím, že ti, co si hrají na nejslušnější a nejupřímnější či nejčestnější jedince, ti bývají největšími krysami, takže by mě zajímalo, do jaké míry mají rodiče těchto dětí v pořádku své vztahy, svého ducha, svůj vnitřek, neboť se obávám, že tam bude někde hluboko zahrabaná skříňka plná nemilých tajemství. Víte, já nikdy jako dítě nevnímala Ježíška jako to miminko, co se zrovna narodilo v Betlémě, nikdy jsme neřešili tyhle pánbíčkářské kecy o Kristu, ale neberu to těm, které to takto pojímají. Taky si nepamatuju, kdy jsem zjistila, že dárky nakupují rodiče a prarodiče, za to vím, že mě toto zjištění nijak neztraumatizovalo ani jinak nepostihlo, prostě jsem jen plynule přešla z toho krásného nostalgického snu do reality, které ovšem stejně zůstalo to kouzlo spojené s Ježíškem a těšení se na to, co si vybalím v krabici zabalené v pestrobarevných vločkách a stromcích. Vánoce jsem vždy brala jako spojení rodiny, setkání, povídání si, sdílení, odpočívání, ukončování, završování a obdarovávání druhých, kterým dárkem děkuju za to, že jsou součástí mého života, proto taky dárky nedáváme kdekomu, přemýšlíme, co by tomu dotyčnému udělalo radost a nehledíme mnohdy ani na peníze, když víme, že zážitek za sedm tisíc jim splní celoživotní sen. Takže pro mě je jedno, zda je Ježíšek podobný dědu Mrázovi nebo Santa Clausovi, je mi jedno, zda je to stařeček, který prostě umí chodit balkonem, anebo prostě jen jistá energie, duch či bytost, která je okem nezahlédnutelná a uchem neslyšitelná, Vánoce jsou prostě i o něm a o všech těch emotivních dojmech, které z jeho existence a poté i dárků mám. Myslím si, že by spoustě lidí prospělo, kdyby za to lano netahali tak urputně a hlavně z blbé strany. Kdyby se nesnažili za každou cenu být tak uvědomělí a správňáčtí, kdyby si dali od toho úžasného rodičovství voraz a naopak si připustili, že ozřejmovat pojem pravdy a lží zrovna na tomto chvilkovém kousku úžasu v zářivých očí způsobeném touto neuchopitelnou vánoční postavičkou není asi zrovna šťastný tah. Morgana
