ODPOČÍVEJ V POKOJI... VZPOMÍNKY NEHASNOU...
Běžím trávou na zahradě a slyším za sebou smích dalších členů rodiny, se kterými zrovna blázníme a radujeme se ze společně prožívané chvíle, která na čas bude zase vzácností. Vepředu někdo seče kosou trávu, z kuchyně se k nám line vůně oběda, na dvorku se ženy za hlučného smíchu baví o různých zážitcích, které by si jinak nemohly sdělit. Sem tam se objeví babička, aby nám vynadala, že nemáme lézt na ten strom nebo spadneme, zvedne ze země jablko a jen tak pro sebe utrousí, že by je někdo měl konečně posbírat stejně jako ten rybíz a angrešt, které už zralejší nebudou. Do toho přiběhne pes, který neví, koho z množství dětí honit dřív, sem tam nad námi proletí letadlo, sem tam setřeme orosená čela a zatímco kluci se odpojí, aby dělali hlouposti s klacky a hráli si na vojáky, holky se důležitě začnou bavit o prvních láskách, nových malůvkách v památníčku nebo o sukni, kterou má zrovna jedna z nich na sobě. Zakdákají slepice, to jim asi někdo hodil něco zeleného, pes se otočí a maže ze zahrady zpátky na dvůr, aby to početné osazenstvo prohnal a rozvířil tak prach. Střih... sluníčko svítí, kdesi v hájku si se stejnými dětmi hrajeme schovku, musíme si to užít, než členové jedné rodinné posádky nasednou do auta směrem Valašsko, další se vydají trošku výše na sever a zůstane stará skvadra s vírou a nadějí, že na Vánoce se zase krom léta uvidíme. Máme si toho každý hodně co říct, každý z jiného města či vesnice, každý v jiné škole s jinými zážitky, jinými kamarády, ale ty letní prázdniny jsou prostě naše se všemi těmi, kdo k našemu kmeni patří... kinofilm se dál točí a už nabíhá další obraz, tentokrát z táboráku, nad kterým jsme si opékali buřty, ti starší z kmene popíjeli pivko či slivovici, kterou kdesi v komoře vyhrabali, kdosi vytahuje kytaru a začíná tmu rozrážet melodií Markytánky... páska valí dál a tady máme typickou zabíjačku v zimě, všichni zabalení v pletených čepicích, ruce vražené v rukavicích mezi tělem a nohama v podřepu, sledujeme, co se děje na hlavní scéně, kdy od dlažebních kostek dvora stoupá pára, chlapi "tančí" kolem prasete, všude vůně škvarků, slivovice, ženy vaří ovar a polévku, řezník míchá směs na tlačenku, do toho furt ty ukdákané slepice, štěkající pes, v dálce zazvoní zvony, aby oznámily ráno, z kuchyně se line smích a vtípky všeho druhu, hlavně to nepřesolit, ať se to dá jíst.. páska se dál točí ve snaze dovyprávět všechny ty zaznamenané příběhy, ale vím, že jakmile zazní "cvak", doběhne, vyletí její konec a pak už bude jenom na vzpomínkách, kolik si z toho všeho zapamatují, protože snaha udržet všechny ty pocity, emoce, vůně, barvy a zvuky bude urputná, dokud si člověk neuvědomí, že je to všechno pryč, zvuky slábnou, melodie se pomaloučku vytrácí, barvy blednou a v dáli vidím jen pole, sem tam s pruhem travnatých částí, které ještě nepohltila výstavba nových domů, vzduch je čistý a hraje se s mými vlasy, obloha potemněla, není čas pro slunce, to šlo spát. Těch filmových pásek mám v sobě nastřádáno za ta léta mnoho, ale vím, že jednou i na ně sedne prach a už nebude možné je roztočit a znovu si nechat přehrát ty obrazce, které dosud zářily ostrostí, pocítit ty všemožné vůně, ty libé melodie smíchu, vtipkování, dětského křiku, rodičovských kárání a všemožných jiných radostí, doteky vrásčitých rukou, kterých jsem naštěstí mohla být součástí. Cesty se rozchází a každého zavedou jinam, tam, kde má začít vytvářet svůj další příběh, aby pak jeho vlastní děti mohly někdy v daleké budoucnosti psát to samé, z čeho se teď mohu vypsat já.
