DUCH DOBY, ZASTAVENÍ SE, UVĚDOMĚNÍ
Kdo mě zná osobně, ten nejspíš ví, že miluju vše kolem vintage, shabby styl, mé srdce je propojeno s první republikou, někde v nitru cítím, že jsem žila v patrové vile ohraničené kovovým plotem s vrzající brankou, vše porostlé břečťanem, na zemi úzký chodníček, v ruce držím viržínko... no nic, nejen ve Středověku jsem se vyskytovala
:) A proto kdykoliv vidím nějakou starší fotku, která už časem zežloutla a je zubatým lemem ohraničená, jako by mě to v čase a prostoru zastavilo a nutilo přemýšlet nad tehdejší dobou a tou, kterou žijeme v současnosti. Nejsem zastánkyní tvrzení, že se má minulost po všech směrech a nadobro zapomenout, ono to naštěstí není ani možné. Jen je dobré na ní neulpívat a nemít s ní propojené nevyřešenosti, které nás pak jak démonská tlama vtahují do temnot, ze kterých se postupem času velmi špatně dostává. Právě jsem přemýšlela, že sem vhodím nějakou fotku k Vánocům a tahle mi tu vyskočila. Vznikla někdy kolem roku 1900 a pokaždé, když se na ni podívám, začne mi být tak líto, kudy se lidstvo dalo. Vidíte ty děti? To málo hadérek, co na sobě mají? Tu šeď, která není dána jen černobílou fotografií, ale i atmosférou, ve které žily? A přesto jim září oči jak hvězdy na potemněném nebi a dýchá na vás radost a takové to dětské švitoření, kterým onu cestu na fotce určitě zaplňovaly. Tento typ obrázků mě vždycky zastaví, jak fyzicky, tak i duševně a nutí přemýšlet, vpíjet se do tehdejší doby, do toho okamžiku, ve kterém se do cesty fotografovaným dostal pan fotograf, postavil stojan, zakryl hlavu hadrou a zachytil moment, na který se pak o víc jak sto let později díváme z obrazovek tabletů a počítačů a možná i lehce závidíme, že tehdy to brali prostě všechno jinak. Žilo se z mála, radovalo se z mála, jídla se cenilo, volného času jakbysmet. Dneska se to na fejsbuku zejména předhání v tom, kdo má dřív napečeno a kolik druhů, kdo má kdy a jak nazdobený stromeček, kdo má jak osvětlený dům, kdo si jak vyklidil dům a vydrhl okna.. Přitom stačí tak strašně málo, jedny vanilkové rohlíčky, na strop zavěsit jmelí, věnec udělat z přírodnin, na stromek zavěsit slaměné ozdoby a vločky z papíru... Na tom soutěžení se do značné míry projevují komplexy, které lidé v sobě nosí, příběhy, jež se upletly z rodových energií a se kterými málokdo chce něco udělat. Mnohdy už mi tu naskočily ataky ze stran lidí, u kterých se snad ani nečeká, že najdou téma ke sporu a ono ejhle, je to tu, někdo se tu pochlubí svou tvorbou a už se do něj šije. Nejsem naivní, abych si myslela, že tenkrát spory a hádky nebyly, ale říkám si, že se možná týkaly zásadnějších situací, problémů či vypjatých emocí, které souvisely s přežitím, nikoliv s tím, zdali mám na stromku tunu třpytek nebo jen zavěšené ořechy. Možná tento příspěvek nezní nijak pozitivně, ale věřím, že vás nakopne zamyslet se nad tím, zdali vy sami neřešíte zbytečnosti, zdali vy sami se neupínáte k nepodstatnostem, zdali vy sami nejste v některých konverzacích zbytečně výbušní a neempatičtí, zdali ten stres, který někteří můžete cítit, není způsoben jen špatným vnitřním nastavením, které lze velmi snadno přeladit. Mějte krásný den a jiskru v očích aspoň tak jasnou, jaká na vás svítí z přiloženého snímku :) Morgana
