NAUČTE SE VYPNOUT, VNÍMAT PŘÍRODU A VŠE KOLEM VÁS
Je vidět, že je úplněk, páč synek mi právě shodil ze stolu skleněnou nádobu, ve které jsem měla naskládánu část svých minerálů, tyrkys to dokonce nepřežil a roztříštil se na čtyři kusy a všude pod stolem plno střepů. Nejdřív jsem nadávala, protože když jsem z těch střepů vytahovala všechny spadené kameny, tak jsem se svou neopatrností řízla do ruky, takže tu během sekundy byly další ...kundy :D Řvala jsem jak děs, páč synátor má přísný zákaz stoupat na můj pracovní stůl, což velmi rychle opět pochopil, že to přehnal. Nicméně řádila jsem jen do té doby, než jsem zjistila, jak krásné ty střepy po rozbité sklenici jsou. Připomnělo mi to okamžitě scénku z Pelíšků, ve které úžasná Simona Stašová ukazuje Mirkovi Donutilovi skleněné kytičky z právě roztřískaných skleniček. Do toho mi tu synek opět začal nahlas a s vervou pět další ódu na Mámu, což je nejčastější slovo v jeho písních, opravdu velmi dobře laděných a barvitých, tak jsem mu už odpustila. Nicméně tento text měl být původně o něčem jiném, ačkoliv i tak ten úvod se zbytkem bude souviset, protože právě ty střepy mi připomněly, že mnohdy nevídáme krásu v běžných, obyčejných, každodenních věcech a tím se ochuzujeme o další "dimenzi" našeho žití. Raději čumíme do noťasů, sedíme na fejsbuku (já letošní rok započala své desáté výročí na této poměrně dost praštěné síti, což je hrozné zjištění), fotíme každé hovno, kolem kterého projdeme a hážeme jej na instagram, trávíme hodiny nad telefonáty, které jsem upřímně taky o hovně a pak se divíme, že nás mnohdy život už nemá čím překvapit. Zašlapali jsme se dobrovolně do jednosměrky, která nám přesně velí, kudy kráčet, a vůbec se proti tomu nijak nebráníme. Zrovna onehdy jsem si dávala se synkem v Brně na dost frekventovaném místě oběd, a než jsem si sundala bundu, rozhlédla jsem se na lidi kolem sebe. Nevěřili byste, ale napočítala jsem v rozmezí dvou metrů okolo sebe celkem osm lidí s mobilem, do kterého civěli jak roboti, zatímco před nimi jim vychládalo jídlo. Smutné. Ze všech stran jen slyším prázdné hovory procházejících lidí, věčně nastavenou ruku s mobilem či selfie tyčí, protože zrovna teď je přece nejlepší zdokumentovat, že stojím před svítícím bobrem s čelenkou z modrých korálků a to je přece cool, žeo. Nikdy se k té fotce už sice nevrátím, ale jak jinak na sebe na fejsu či instragramu strhnout chvilkovou pozornost a nechat druhé lajkovat své fotky či příspěvky o ničem, abych si tak aspoň na chvíli mohla myslet, že druhé zajímám, že je bavím, že mě rádi sledují či že mě dokonce zbožňují nebo považují za kamaráda/kamarádku. Lidé tak strašně a s takovým kalupem chvátali za technologickým pokrokem, aby brzy zjistili, že ten jim sice může usnadnit práci a ušetřit čas, ale že kvalitní zábavu, skutečné přátele, pohodu a lásku jim nepřinese ani omylem a že to nej nám vždycky dokáže plnohodnotně dodat jenom rodina a Příroda. I můj syn je velmi schopným ukazatelem toho, když už se kartám či počítači a své stránce věnuju příliš. Začne jej totiž vypínat, mě od něj odtahovat, skákat mi za krk a dokonce mi dost přesnou ránou vystřelovat mobil z ruky a to ho v nich nemám nijak zvlášť často v porovnání s kamarádkami a známými. Děti moc dobře vědí, že jsme naskočili do vlaku směr "Prdel" a že místo abychom hledali nejbližší východ ven, tak do ní zajíždíme čím dál hlouběji. I včera v diskuzi, kterou jsem tu nadhodila, spousta z vás nejčastěji psala jako relax přírodu, ticho, místa bez lidí, četbu, ruční práce, pobyt s dětmi... To není náhoda. Já sama miluju pobyt v polích či lese při právě zapadajícím Slunci, kdy se smráká či už je skoro tma, vnímám jen postupně utichající zpět ptáků a bzukot všemožného hmyzu, po těle mi běží husí kůže z vánku či větru, který miluju, protože jestli jste si toho někdy všimli, i on - stejně jako stromy, keře, tráva, půda... - k vám promlouvá. Utišili jste se někdy natolik, že jste vnímali jednotlivou hloubku jejich hlasů a rytmus jejich slov? Zkuste to někdy, stejně tak k vám bude promlouvat Vesmír a dávat vám odpovědi na vaše otázky, protože on má s námi neskutečnou trpělivost. Vnímejte všechno, co se vám během procházky v Přírodě děje, choďte tam pokud možno sami či se psem maximálně, naučte se objímat stromy a brát si energii, kterou pro nás ochotně tvoří, lehejte si za teplého počasí na zem, zavírejte očí a s roztaženýma očima nabírejte energii z Matky Země. A naučte se nebát tmy a chodit po krajině hlavně za tmy, kdy vše utichá a žensky nabitá Luna přináší jiné vibrace, než které nabízí mužské Slunce. Nebojte se být sami, být v izolaci, užívat si ticha, ponořovat se do příběhů knih, do melodií hudby, do tance, do běhu, nebojte se emočně venku vybíjet, zuřit, plakat či nahlas mluvit. Snažte se stále objevovat nepoznané a neničit si tyto chvíle mobilem či tlacháním o druhých spolu s Blaženou, která nic jiného než kydat hnůj a pít kafe neumí. Příroda je tak mocná, tak! Přála bych vám, abyste aspoň jednou zažili, jak vše mluví, jak vše energeticky střídá barvy, sílu a vibrace, přála bych vám zažít to, co můžete vnímat jen přes energii a rezonanci. Jednou se k tomu všichni dostaneme a budeme se tlouct do hlavy, kolik drahocenného času jsme investovali do řešení sraček na fejsbuku a dokazování druhým, jak jsme strašně šťastní, přitom naše duše bude na smrtelném lůžku ronit slzy za naši dosavadní dobrovolnou slepotu a náročně udržovanou faleš. Mějte krásný večer! Morgana
