PROČ LIDÉ NEUMÍ ŽÍT V PŘÍTOMNOSTI
Bré nedělní ránko vám všem! Teď jsem se musela ujistit, že je skutečně neděle, protože míváme se synkem dost často problém uvědomit si, co je za den v týdnu, jelikož v tomto moc svým životním stylem nežijeme, abychom někde museli v daný den na určitou hodinu být, tak promiňte mé krátké zastavení nad uvědoměním si dne
:-) Dneska vám napíšu něco málo k vašemu dotazu, proč lidé neumí být a žít v přítomnosti. Opět a zase to bude můj náhled, pokud to někomu bude připadat jako nějaká mantra, kterou tu Morgana předkládá jako jedinou možnou pravdu, doporučím jít si skutečně už popovídat o svém nastavení k terapeutovi. Nuže přítomnost, dost lidí ji nesnese, nevidí, necítí, neumí se v ní pohybovat. Stále nás něco tlačí jít kupředu, přemýšlet o tom, co se ještě nezrodilo a možná ani pro někoho už nezrodí, anebo se pořád otáčet za něčím, co už zase naopak dávno zemřelo a opětovně se nám v cestě neobjeví. Pochopit, proč se to děje, není zas tak složité, když si vezmete, jak vše jde od samotného narození. Dítě přijde na svět a už se řeší, kolik měří, kolik váží, jaký pokrok udělalo ve dvou měsících, v půl roce, v dvou letech... Kdy má kde svým růstem a intelektem být, co má dokázat, co už je zpomalený vývoj, co se musí dohnat... neustále ta pomyslná střelka hystericky míří tam či zpět a samotný rodič z toho může být dost zblblý. Co pak dítě, kdyby mu to samotnému nebylo jedno a nevnímalo ty dospělácké hrátky ohledně všech parametrů, tabulek a všeho dění kolem jeho malé bytosti. Tuhle hru ono začne hrát až s příchodem systému, do kterého vstoupí každé jinak a jindy, některé dítko jím nebude pohlceno dlouho, jiné pak vůbec nikdy, ale většině se stane, že vstoupí do systémové školky a tam už je zase tlak na výkon, co má kdy umět, co už má dávno znát, maminko, toto už by mělo vědět! Jen to dítě ne a ne to pochopit, to je na tom taková legrace, jak dětem je to dlouuuuho naprosto šumák, co si dospělí sestavili, v čem jedou. A pak první barvičky, písmenka, číslíčka a bum, máme tu povinnou školné docházku. A zase jedeme v kolik vstávat, v kolik odcházet do školy, v kolik sedět zařezaný v lavici, v kolik začíná prvouka, v kolik matematika, kdy je přestávka a pak půjdeme na oběd, dětičky, a pak na hřišťátko a pak do družiny a pak ve čtyři odpoledne domů a úkoly a večeře a spát a druhý den nanovo. A tam už spolu s rodiči se řeší, co má být zítra, co v aktovce je a není, co má být splněno, protože tehdy a tehdy jsou už prázdniny a tady máme testy a koncem toho měsíce je to a tamto... A do toho všude musíš a nesmíš a zvládni a stihni a doplň a dořeš a už přemýšlej, jak budeš to či ono... a pak střední škola, musů a plánů do budoucna jen přibývá a pak práce... pořád ten samý tlak na výkon, na úspěch, na budování, na získávání, na vydělávání, na získávání, na koupě všeho možného, ze všech stran pak reklamy, které na nás tlačí, co bychom jako měli mít v domácnosti, co na zahradě, co v garáži, kam jezdit v létě k moři a kam v zimě na hory a jak vyplnit prostor mezi tím a to nejlépe opět návštěvou trilionu míst na světě a u všeho řešit selfíčka a všude být pokud možno jen vteřinu, protože jste si toho na ten den naplánovali asi patnáct a všechno se počítá, kdo toho má víc, ten je víc Adidas :D Zkrátka není čas přemýšlet, co mám teď, čím jsem teď obklopen, co nyní zažívám, protože mě stále něco tlačí koukat dopředu, zařizovat, jednat předem, dyť chápeme, pak už bude pozdě, všechno vyprodáno, rozebráno, adieu, kámo, přišels pozdě :D A v tomto rozjetém vlaku jede drtivá většina lidí. Zároveň ve stejnou dobu tlaku kupředu je tu nějaká vnitřní brzda, která naopak často zakročí formou vzpomínek na to, co jste nepochopili, nepodařilo se nám, co se nám rozpadlo, co nás opustilo, co odešlo, co už tu není. Ano, ano, minulost, svině jedna zrádná! Neustále nás hryžou v podvědomí staré křivdy, traumata, bolesti, které jsme nepropustili, kterých se mnozí drží jako slepice flusu, protože tam jsou ty růžové vzpomínky, tam jsou ty pocity, které nás bavily, tam jsou ty pohledy, pod kterými jste roztávali, tam jsou ty střípky jednoduchosti, bezstarostnosti, radosti, smíchu a dalších líbezností, které nás držely nad vodou a nyní tomu už tak není a mysl nás nutí srovnávat. Mysl to miluje! Jakékoli srovnávání, škatulkování, tabulkování, porovnávání, nutí nás soutěžit, závidět, chtít víc než má soused Jarda, protože jeho auto se zdá být nablýskanější, jeho trávník zelenější, jeho bazén vytuněnější a tak hurá v neděli do Hornbachu, táto, toto musíme napravit, zítra už vymyslíme něco jiného. (Teď se lehce musím víc soustředit na Tiesta, který mi řve do uší, já ho prostě miluju... no Kozoroh no :D ) Takže jsme se uklidnili a jdeme dál... No a tohle všechno dohromady, kdy nás mysl a naučenost a vzorce tlačí dopředu za něčím, co ani nevidíme, na druhou stranu ve stejnou dobu nás něco naopak nutí neustále brzdit a dívat se dozadu, nás prostě zblbne natolik, že to, co je nyní, nás nezajímá, přehlížíme to, není to podstatné, protože jsme dovolili hlavě, rozumu, mysli, aby nad námi vládli a přítomnost, ve které umí žít jen srdce, tím pádem může vysílat a volat, co chce, neslyšíme, nevidíme, neumíme se zastavit a zasoustředit se a navnímat si přítomný okamžik. My se to musíme začít zase učit, musíme se naučit, jak se zastavit, jak neřešit, jak na sebe netlačit, nenechat na sebe působit tu vnější soutěž druhých a celého toho zblblého světa kolem, jinak skončíme jako většina mladých, kteří netuší, jakého jsou po hla ví (toto už v dnešní době beru jako skoro sprosté slovo, proto rozděluju, ať zmateme aspoň lehce vyhledavače kon spir a cí), co vlastně mezi těma nohama mají, jak se vlastně cítí a tlačí je to všechno do patologických krajností, které NIKDY nepřinesou pohodu, štěstí, rovnováhu, radost, naplnění a budou vždy jen známkou volání o pomoc a pozornost. Přítomnost, Příroda, Lehkost, Jednoduchost ve všem je klíč :-) Takže tak, jdu dát chill, jak říká můj synek, páč jako ADHD Kozorožka mívám někdy tendence stíhat trilion věcí zaráz a to je taky cesta do pekel... teda ne že bych se zrovna tam mezi ty fešáky netěšila :D A vám přeji krásný den! A ano, MÁTE ZAČ! :D Morgana