PROČ SE NEZABÝVAT TÍM, CO SI (O NÁS) MYSLÍ OSTATNÍ?

 Problémy jsou, problémy byly, problémy budou. Lidé mluví, řeka teče. Každému, co jeho jest. Včera tu některá z vás napsala, že by se lidé měli starat o sebe a ne srát do druhých a tím by se ulevilo většině a já se ptala, proč se dotyčná zabývá tím, o co se starají druzí a přišla mi tam od jiné duše reakce, že když vlastní máma kydá hnůj a rodina se rozvrací, tak jak bych se cítila atd. ... však to znáte. Nuže, napíšu k tomu pár slov, třeba se vám uleví, třeba dojde k nějakému aha momentu, třeba zjistíte, že jste se na celou situaci dívali křivou optikou. Na fb píšu už devět let, s lidmi pracuju x dalších. Od dětství do lidí vidím, je jedno, co ukazují světu a jak se tváří či s rozevřeným úsměvem uculují, vidím to skryté, pod povrchem. Vidím i jejich nemoci, problémy, zatížené orgány či části těla, slyším různé dialogy, které zrovna absolvovali anebo které mají teprve před sebou, je toho moc. Také od dětství pozoruju lidi a baví mě psychologie, tudíž velmi snadno umím odhadovat další kroky v jednání či reakcích lidí kolem, tudíž se v lidských příbězích dá se říct poměrně slušně orientuju. Takže vím, že existuje pár pravd, neměnných faktů, které vždy platily a platit budou. Zaprvé všichni lidé kolem vás jsou tu proto, že se vaše duše s dušemi těch lidí před inkarnací domluvila, co zažijí, kde a jak se potkají, co bude hlavním tématem k řešení. Zkuste se tedy možná na lidi kolem sebe nedívat z příbuzenského nebo přátelského pohledu, ale spíše jako ony duše, které jsou sice v tělech sourozenců, rodičů, prarodičů, tet a strýců, sestřenic a bratranců, nejlepším kámošek a kámošů, spolupracovníků a kolegů, ale přesto jsou to všechno jenom duše v různých domečcích (tělech) a tyto duše dělají vše proto, abyste ze sebe navzájem vytahovali, co máte, a čelili tomu, co se na světlo dostane. Takže otázka "co byste Morgano dělala, kdyby se tohle a tamto stalo i vám?" je poněkud úsměvná, protože i já tady na Zemi žiju pozemský život a i já si procházím různými vztahy, nevzešla jsem z neposkvrněného početí Panny Marie, mám rodiče, sourozence, příbuzné a s nimi jsem dosud něco řešila. Jenomže já se na tyto lidi včetně přátel kolem sebe nedívám už dávno optikou příbuzenství a kamarádství, ale právě tou optikou duší, které s něčím bojují, něco neumí polapit za pačesy, něco v sobě řeší, někde v tom pomyslném žebříčku hodnot mají a tudíž se necítím dotčena, když se třeba naše komunikace umlčí, naše cesty rozejdou anebo když se protistrana do ruda nasere za něco, co jsem trefila jak hřebík na hlavu, páč tohle já dělám za pochodu právě těch x let, co jsem s lidmi v kontaktu a těší mě, že jsem nakousla, co třeba danému člověku může dopomoci k pochopení. Když mě třeba někdo opustí nebo odejde z mého života, neberu si to vůbec osobně, nepláču, netruchlím, jen svobodně nechám na jeho/jejím rozhodnutí odejít, protože to tak cítí, protože jsme došli ke konci společné cesty, protože další etapa už by nebyla pro mě nebo pro protistranu obohacující a plodná. Bohužel lidé se většinou domnívají, že tím něco pokazili, že je to konec světa. Není. To, co se odehrává skrze ústa a "domeček" těch druhých, není o vás, to je o nich a pokud si to berete osobně, tak vám jen narušili ego nebo vlastní pohodu a potřebu vlády a takového toho pocitu "mám vše pod kontrolou a jsem milovaná". Nemyslete si, že lidé, kteří tohle se svými příbuznými či kamarády nezažívají, mají své vztahy v pořádku, to byste byli hodně bláhoví

:D Každý jeden s něčím bojuje, jen to ještě není vidět očima, ušima, ale my s jiným viděním to dávno cítíme a víme, že přijde zlom, okamžik na křižovatce, kdy to bouchne a pak jsou lidé překvapení, že "i u nich to takto fungovalo? No a přitom vypadali tak slušně, jsem v šoku". A je celkem jedno, jestli je do toho zatažena pomluva, krádež, odloučení, tohle není o vás, prosím pěkně, tohle je cesta těch duší, které to prostě s vámi už neměly dál táhnout. Kdybych já se měla v životě zabývat prázdnými slovy a pomluvami o své osobě, musela bych už zákonitě skočit z mostu :D Vždyť i tady to vidíte v komentářích stále na stejné brdo a všechny vycházejí z pisatele, se mnou nemají nic společného. O kom jsou asi tak ty řeči typu "Morgano, jste namyšlená kráva", "Morgano, tady se nemůže říct opačný názor, hned se naserete (?)", "Morgano bla bla bla". Psi štěkají, karavana si v klídku jede dál. V čem vidím spíše u vás problém - myslím tím vás, kteří se trápíte nad tím, o čem tu píšu výše - je, že si neste jisti sami sebou, nevíte, kdo jste, nejste pevně ve svém středu a uvědomění své existence, nemáte zaléčené vnitřní dítě, anebo jste v roli ochotné lítostivé oběti, anebo dokonce v pozici ega, které potřebuje řešit, třídit, vědět, znát, starat se a mít přehled, mít vládu, orientovat se... a to je pak na vás samých, zda s tímto začnete sami anebo s terapeutem pracovat. Pokud totiž víte, kým jste a víte, kam míříte, pak vás nic, ale opravdu nic nerozhodí, nevšímáte si toho, necháváte být a jít podle toho, jak to ten druhý/á myslí, cítí, v danou chvíli potřebuje. Já tady na některé ataky v komentech občas zareaguju, abych dala najevo, že ke zpracování je to spíše pro druhou stranu, ale málokdy se setkám s tím že to ten vykřikující pochopí a jde se tedy posunout k vlastní práci na sobě, proto už od těch komentářů postupně upouštím, i když učitelka ve mně se někdy ozve :D A tohle poradím i vám :D Pokud vám něco vadí, něco se vás dotýká, něco vás urazilo, znechutilo, někdo vás opustil, podívejte se do svého nitra, čemu konkrétně to tam vadí, proč se s tím nedokáže popasovat a propusťte to. Tahle práce je ovšem nejtěžší ze všech, jelikož je to práce na sobě samých a to nezahrnuje ukazování na druhé a prskání frustrací na fb komentech, proto nečekejte, že když jste dosud "bojovali", že do měsíce to budete mít přenastaveno na sluníčko a duhové obláčky :D A když se na tu cestu vydáte, cíl nemůžete minout. Lav, pís a z ničeho se neposrat <3 Morgana