NÁVRATY
Tak jo, jsme zpátky. Každý návrat je trochu smutný, protože vím, do jaké atmosféry se vracím a můžu vám říct, že je to rok od roku hmatatelnější rozdíl. Nechci plivat na naši zem, kterou miluju, ani na lidi v ní, protože vím, že každý je zraněný a rozbolavělý a řeší si vnitřní sračky různého typu, nicméně musím říct, že tam venku je mi líp. Lidé se smějí, zdraví, ptají se na to, jak se máte a taky si počkají na vaši odpověď. Když se vám viditelně něco nedaří nebo je problém, ihned přiběhnou a ptají se, jak mohou být nápomocní, jejich vztah k dětem a přístup k jejich emocím a náladám je TAK STRAŠNĚ odlišný, tak moc, až se mi občas z toho zjištění chce brečet. Při těchto návratech je ta naše vnitřní nemocnost tak očividná, hmatatelná, tak mocně citelná, že si říkám proč? Proč zrovna v té naší zemi, kde jsme tak šikovní, kde umíme věci, díky nimž nás svět obdivuje, kde máme potenciál, jen ho neumíme prodat, protože si stále myslíme, že potřebujeme nějakého silného lídra, který nám bude foukat bébí nebo dávat cukřík za každý úspěšný krůček, který uděláme. Moje duše sem nepatří, ví to, vím to i já, moje domovina je na území GB a Skandinávie, ale přesto se rozhodla tuto inkarnaci odžít tady a tak vím, že pro to je důvod, už jen tou svou ustavičnou onanií tady na fejsbuku, takže setrvám a budu dál tvořit tady, ale... neubráním se těmto myšlenkovým pochodům, protože jsou vždy velmi výrazné a usnou až postupem času, který zase strávím tady. No ale dost o mých cestovních pochodech, kdo nesedíte doma na zadku, víte, o čem to je a kdo ne, zřejmě už přes svou nemocnost necítíte ten rozdíl, protože jste si ten pocit zakázali mít. Chci ještě napsat něco okrajového, stručného a možná vtěsnaného jen do jedné či dvou vět. Tahle nemocnost, o které tu výš píšu, způsobuje, že se lidé více a více chovají nepředvídatelně, sráčsky, zahořkle, podrazácky a v podstatě denně můžete zažít aspoň jednu zkušenost, kdy si plavete v průzračně čisté vodě a najednou kouknete pořádně a ono prd, celou dobu to jsou jen smradlavé splašky se zbytky všemožných útrap, falše a lží a celé je to tak nárazové, překvapivé, že vlastně nevíte, zda máte plavat dál, anebo se těmi hovny nechat raději pohltit, což se určitě nestane, jelikož Vesmír vás nenechá, abyste se ponořili a utonuli, je potřeba tomu čelit. Pro klid duše je ale dobré připomenout, že všechno jednou skončí, nic netrvá věčně, vše plyne v ustavičném neviditelném toku událostí a na ničem tehdy, nyní ani do budoucna nebude záležet. Je to jen jedna titěrná kapka v moři nekonečnosti a co už není na vaší frekvenci, co už nezpívá melodii společné cesty, to odchází, umírá a mizí v nekonečnu. Nechte to odcházet, jak to potřebuje, je to pro vaše dobro, které ale pochopíte až při zpětném pohledu
:-) Morgana
