USPĚCHANÁ DOBA, NEBO USPĚCHANÍ LIDÉ ?
Lidé jedou jak na setrvačník. Spíchají, na nic nemají čas, nevnímají, co míjí, jsou slepí, hluší, znecitlivělí. Když jim řeknete, aby se zastavili, zpomalili, nemohou, nestíhají, nelze si to dovolit. Když jim něco nabídnete, oni hned reagují otázkou, kde to najdou, jak se k tomu dostanou, protože oni nemají čas, nemohou hledat a pátrat, jedou v tom svém tempu a hlava plná přesvědčení a zaslepenosti jim nedovolí přibrzdit a začít dělat věci jinak. Rozhovory poslouchají v podcastech za jízdy v autě, při chůzi do/z práce, v čekárnách. Knihy musí mít načtené, protože sedět s tou papírovou chce čas, koncentraci, zastavení. Diety řeší rychlými chemickými přípravky, protože shodit kila je nutné hned, teď a tady, nikoliv postupně a zdravou úpravou stravy a pohybu, okamžitě. Na youtube kanálu sledují tlusté, hloupé, o ničem nevypovídající videa, protože je to cool, protože on či ona či ono zrovna řeší něco, s čím se trápí také jejich zčernalá a moderním světem unavená duše a oni hledají to pomyslné stéblo, kterého by se chytili a když se chytnou, zjistí, že to nebylo ono, že se jejich svět nezměnil, jejich realita se stále stejně bídná. Mysl krmí zprávami o válkách, o zdražování, o zkorumpované politice, o přírodních katastrofách. Plíce naplňují kouřem z cigaret a marihuany, protože jim tyto drogy pomáhají odvracet zrak od reality, se kterou za normálního stavu vnímání nejsou schopni nic dělat. K tomu jim pomůže i pravidelný přísun alkoholu, jenž taktéž krásně dokáže otupit smysly a neřešit, co se děje kolem. Navíc téměř nad všemi létá hyperkorektnost, takže i když má někdo 150 kilo a vypisuje hotelům a leteckým společnostem, aby rozšířili sedadla a sprchové kouty, oni to chápou, protože jsme přece všichni strašně uvědomělí, citliví, respektující, umíme se zastat, ale že by někdo takovému nemocnému člověku řekl, jak se z těch 150 kil dostat aspoň na 90, to ne, to už je zásah do jeho svobodného a citlivého světa. Za dobu svého mateřství téměř nepotkám mámu bez umělých řas, nehtů a s mobilem v ruce, do kterého tupě kouká nebo klevetí. Na dětských hřištích jsem jediná s knihou v ruce. Ano, s tou běžnou, papírovou. Všude samý hluk, chemie, plané tlachy o ničem. Spěch a shon, plané sliby, ještě planější cíle, hlavně všechno stihnout hned a tady a pak honem k další nepodstatnosti... Nemá smysl neustále mě žádat o psaní textů o tom, jak se lidé posunuli. Posunula se část a zbylá už se v tomto životě nedobelhá. Nejde o to být na vyšší příčce duchovnosti, to chce ego a to vás tlačí všímat si a toužit po změně zvenčí, o tu se ale starat nemáte. Vy se máte naučit dát do pořádku svoje životy a nesnažit se o tom nikoho přesvědčit. Jen je žít a nechat čistě a lehce proudit. Ovšem bez pozlátka, příkras, chemie, falše, hmotných statků, které jsou u některých stále jediným smyslem žití. Onehdy mi syn přiložil na srdce dětský stetoskop, který je v jednom domečku na blízkém hřišti. Potřeboval si poslechnout moje srdíčko, jak pravil. Chvíli zadumaně poslouchal a pak říká: "Maminko, ty máš strašně staré srdíčko, potřebovala bys nové. Jenže nová už nejsou na skladě, takže si musíš nechat tohle staré a věřit, že ti vydrží celý tento život." A měl pravdu. Moje srdce toho už spolu s duší zažily mnohé, různé charaktery a tváře lidí, různé povahy a jejich příběhy. A proto už jsem dost unavená z těchto tvorů, preferuju klid a ticho a nemám tak frekventovanou potřebu zde psát a poukazovat, protože u některých lidí to nemá vůbec smysl a vlastně je mi jejich nevědomost a zaslepenost naprosto jedno. Každému, co jeho jest. Morgana
