AGRESOŘI

 Všímaví z vás postřehli, že se všude více do popředí dere agrese a hněv. Na mé stránce to tu v minulosti vřelo také dost, bylo mi řečeno, že stejné přitahuje stejné, ale teď, kdy je tu už pár let klid, nikdo nic podobného nenapíše

:D Tak si to řeknu sama aspoň, ano, přitahuju to, co jsem sama. Hodně mi tu skáčou ale i jiné stránky, na kterých se musí jejich majitelé srovnat s touto stinnou stránkou lidské duše a mnozí se k tomu staví různorodě. Jedni ihned agresivní ataky blokují, další se omlouvají, že to takto či onak nemysleli, jiní si zase dají pauzu, aby se rozvířené vody ustálily... reakce jsou zkrátka různé. Já jsem zastánkyní toho, že když tu někdo potřebuje vyzvracet své splíny, traumata a bolesti, dám mu prostor (nesmí se ale začít skrze své frustrace navážet do mé osoby a do ostatních čtenářů, v tomto mám jasně nastavené hranice, přes které nejede ani vlak). Je to lepší, samotný pisálek vypustí ze sebe svoje bolístky a věřím, že se mu tak aspoň uleví. Sociální síť je vlastně takovej kámoš, kterýmu se vypláčete na rameno, když v reálném životě buď nemáte skutečného kámoše, který by se o vás zajímal a to pomyslné rameno vám propůjčil, anebo máte, ale chcete si před ním zachovat svou tvář, důstojnost, pověst. Proto frčí anonymita, která dává člověku prostor říct či napsat cokoliv, co mu přijde na jazyk, jelikož pak nemusí sklízet důsledky či čelit reakcím. Ty už totiž chtějí odvahu a jistou sílu osobnosti, bez kterých se člověk nedokáže těm poryvům postavit. V minulosti jsem tyhle aktéry dost povzbuzovala, aby ze sebe mohli vylít vše, co potřebovali, bavilo mě to šťourání a píchání do vosího hnízda. Dneska už jsem jinde - díky bohu - a nechávám lidi, ať si píší, co potřebují, hlavně když se jim aspoň trochu uleví a přestane je to tlačit v hlavě či v mezistehenním prostoru. Nicméně je potřeba si na čas zvyknout, že tyhle stavy budou ještě nějaký čas existovat. Vidím to při práci s klienty, v rozhovorech s přáteli či lidmi všemožně, kde se jen mihnu a ta nasranost, strach, obava o to, co bude, hněv, zlost, frustrace, deprese... budou sílit a ještě nějaký ten rok se s nimi budete muset smířit, budou součástí našich životů. Čas od času se mě ptáte, jak s těmito lidmi pracovat, komunikovat, jak s nimi žít, jak jim pomoci. Ono je to stále stejné, nemohu vám říct nic nového než opustit místo, kde se nacházejí, přetnout či omezit komunikaci a v nejlepším případě natrvalo odejít, přerušit kontakt, zablokovat. Jenže jsem si všimla, že dost lidí tohle třeba ví, ale neudělá, jako by je těšilo, že je někdo potřebuje, že na ně někdo blije svoje splíny, protože ve skupině těch, kteří se dostanou do kontaktu s energetickými upíry, psychopaty či narcisy, je dost značná míra těch, kteří jim rádi nabídnout svoje těla/duše/psychiku, protože pro ně je to zase jistá míra pozornosti, kterou jinak od druhých nedostanou. Tu druhou skupinu tvoří většinou lidé, kteří nemají špetku zdání o tom, kdo jsou, kam míří, co je sebehodnota, mají ušlapané sebevědomí, a proto jakákoli pozornost - třeba právě přes tyto vyžírače a labilní jedince - je u nich vítána, i když je pro ně destruktivní. Lidé jsou pod tlakem, jsou nešťastní, nenaplnění, stále čekají na nějakého spasitele zvenčí a on ne a ne přijít, což by i slepému jasně dalo najevo, že se tak ani nestane. Proto na otázku "jak pomoci" mohu poradit jen jediné: navrhněte možnosti, dejte najevo, že jste ochotni a schopni v začátku pomoci, ale pak to nechte být. Onen jedinec si sám musí uvědomit, že chce něco měnit, že je mu jeho nastavení příliš velkou překážkou, které by se rád nadobro zbavil a pak začít vyvíjet aktivitu uvnitř sám sebe. Jenže tohle si uvědomí ze sta raněných asi tak jen jeden. A stejný postup platí pro domácí prostředí, kdy třeba oním upírem či narcisem je partner. Šance a řešení můžete dávat nějakou dobu, ale pokud se nic nemění, vše zůstává bez odezvy, cítíte mrtvo, je na místě dané opustit. Bez výčitek a ospravedlňování. Ona ta role oběti je vysilující stejně jako role dominujícího a z vlastní zkušenosti vím, že lidé z obou skupin se nakonec utlučou sami. A pokud s sebou na to dno stáhnou i vás, není to jejich vina, není potřeba ukazovat prstem a stěžovat si, je to čistě a pouze vaše vlastní rozhodnutí stále se jim nabízet jako hostitel. Morgana