UMĚT PUSTIT
Umět pustit je v dnešní době veledar. Neumí to všichni, je to totiž spojeno s centrem ega, které potřebuje vlastnit, aby mohlo ohodnotit, kolik toho má. Lidé mají rádi, když si mohou čísly a mírami vyhodnotit, kde se nacházejí, kolik toho dokázali, když mohou porovnat sebe se svými kamarády, vrstevníky, sousedy, kolegy v práci, přitom jim nedochází, jak směšné to celé je. Znáte takové ty situace, když si někdo něco zaplatí a když mu onemocní dítě, tak padá doslova do mdlob z toho, kolik peněz tím ztratí, když danou věc bude muset nechat být. Anebo takové ty spory na bazarech, kdy se snažíte dostat z prodávaného produktu co nejvíce, přece to nebudete nechávat někomu zdarma, vždyť jste sami do dané věci investovali kus financí, no ne? Anebo z jiného soudku, dědictví. Ten věčný boj zejména rodinných eg ohledně toho, kdo co získá, zda to bude spravedlivě rozděleno, zda to bude podle měřítka zásluh. A když to pak neskončí "spravedlivě" či podle oněch měřítek, přijdou na řadu výčitky, zloba, hněv a nenávist, to přece není možný. Nedej bože, když je někdo z dědictví zcela vyloučen. Anebo další soudek: vztahy. on mě opustil, to mu nedaruju. Začíná boj kdo s koho, o děti, o majetek, o pověst, o prestiž, výčitky, křivdy, soudy, policie, tahanice všeho druhu. A co třeba neschopnost pustit či odejít ze závislostí: na oblečení, doplňcích, nových telefonech, autech, na kariérním postu, aby si jako druzí všimli, že na to mám, že se umím otáčet, že jsem měl(a) štěstí, že si to můžu dovolit. Já vám řeknu svůj náhled: tohle vše je obří svázanost, závislost, nesvoboda. Je to něco, co vás vnitřně neustále nutí něco někomu dokazovat, hnát se za něčím, co ve výsledku stejně nepřinese žádný pocit štěstí a když, tak je to nepatrná chvíle, která se po čase rozplyne jak ranní mlha a vy zjistíte, že ta snaha byla k ničemu, že si nikdo nevšiml, že to oceňují jen ti, co jsou stejně či podobně naladění, tedy nic moc výsledek :D. Znám lidi, kteří se mají finančně fakt velmi, velmi dobře a přitom žijí v garsoniéře a na jejich ošacení ani autu nepoznáte jejich status bohatého člověka. Pak znám také lidi, kteří vydělávají mnohem, mnohem méně a každou větší sumu potřebují okázale do něčeho investovat, aby se jako vidělo. Znám lidi, kteří když je někdo opustí, poděkují za jeho přítomnost v jejich životech a jdou dál, protože ví, že více času jim nebylo dáno a čekání na zázrak nebo výčitky by je jen dostaly do nízkých vibrací nedozrálých jedinců, kteří jimi užírají jen sami sebe. A pak taky znám obrovskou skupinu těch, kteří se s rozchodem nechtějí smířit, protože jim partner(ka) odchodem zničil(a) život, sebral(a) ten pomyslný růžový obláček štěstí posypaný třpytkami a ovoněný vanilkou. Drží se zuby nehty staré verze a snaží se ji slepit a ono se to stále rozpadá, člověka popadá zoufalství, hněv, zahltí se pomluvami, do světa křičí hnusy a hnoje, protože jim rozchodem snad skončil život. Čekají na zavolání, sondují, kde se co šustne na sociální síti a když se objeví nová fotografie plná úsměvů, užírají se nasraností a vztekem, pláčou a kopou kolem, mnozí tak klesnou, že dokonce začnou daného jedince pronásledovat. Ani netušíte, kolik lidí tohle dělá. Je to velmi nízké až nulové sebevědomí, je to nedostatek uvědomění si sebe samých, je to bezmocný boj ega, které nechce přijmout novou situaci či realitu. Přitom stačí nechat být, nechat odejít, uvolnit místo, emoce, propustit a těšit se na to, co přijde, to nové, neokoukané, to, co zase přinese něco, jež nám dá posun, lekci a tím pádem uzdraví a posune. Hmota a peníze jsou fajn, ale nezáleží na nich, není potřeba je ukazovat anebo vyžadovat jejich investici za každou cenu a v každé situaci zpět. Občas vydat a nic neočekávat je velmi mocné a krásné, ale musí to jít ze srdce, mnozí pomáhají charitativně taktéž z ega. Práce a kariéra jsou také fajn, ale když odplynou, je pro to důvod, přijde práce nová, netřeba se hroutit a stát zbědovaně na místě. No a partneři? Stačí se rozhlédnout, vždyť kolem je tolik krásných mužů a žen a mě osobně třeba baví to seznamování se pokaždé s někým jiným, ty rozhovory, postřehy, ta setkání a sexy, u kterých nepotřebuju cítit stabilitu ani trvalost na věky věků amen, prostě tady a teď a je to super. Umět propustit je velké umění a dar. Je to svoboda, která nikde netlačí, netíží, nenutí přehlcovat mysl sračkoidními scénáři všemožného i nemožného. Je to něco, co si může dovolit opravdu jen silný jedinec, který má odvahu jít do neznámého a který ví lpění na konkrétní věci, situaci, člověku je stejně ubohá závislost jako alkohol, cigarety, drogy, nákupy, okázalost... Není lehké z tohoto kolotoče odejít, ale můžete začít měnit třeba jen jednu drobnost... zatím... a pak přidat další. Tu úlevu, kterou pocítíte, vám nic jiného na světě nedá. To je chuť svobody
:-) Mějte fajn nejen dnešní desátý máj, přátelé. Lav, pís a z ničeho se neposrat <3
