TEN LIDSKÝ VNITŘNÍ POCIT "MUSŮ"

 Zamýšlela jsem se nad tím, kolik věcí člověk dělá jenom proto, že se to od něj čeká, že to tak "má být", že je to tak "vhodné", že "musí". Přemýšlela jsem, kolik lidí stále žijí v nějakém oblaku, který je tlačí do míst, do situací, do lidí, se kterými nejsou ve shodě, v ladu, ale oni jsou tak zmatení a ztracení, že to dělají z jisté setrvačnosti a opět nějakého vnitřního pocitu "musů". Stačí se projít po centru většího města, pozorovat obličeje a číst v nich ty příběhy, zaposlouchat se do rozhovorů dvojic, trojic, dospělých s dětmi, anebo jen tak někde být a nasávat to kolem. Kdybyste se mě zeptali, kdo mi nevadí, řeknu automaticky děti. Nějak je sama k sobě přitahuju něčím svým uvnitř, takže ať jsem kdekoli a ať tamější děti dělají cokoliv a jsou jakkoli ponořené do své činnosti, vždycky když mě zmerčí, zahledí se jako v transu, pozorují, usmějí se, přiběhnou, začnou mi svěřovat různorodosti, já je vyslechnu, zabřednu s nimi do jejich hovorů, zasmějeme se, pobavíme, pohladíme a zase jdeme dál. Děti mě mají rády a to je pro mě hlavní ukazatel člověčenství, které v sobě nesu. Ony totiž jako jediné nejsou umělé, na nic si nehrají a s nimi vždy víte, na čem jste, protože neznají faleš, lži, podrazy, řeknou stejně jako opilý člověk vše na rovinu. Pokud nejsou ještě totálně zmačkané rodiči a systémem, tak se chovají spontánně, řeknou a udělají cokoliv, co je zrovna napadne a já jim v tom zdárně asistuju, mnohdy je i ponoukám ke kravinám, aby právě tu dětskou chuť dělat to, co jim dospělí tak často a brzy zakazují, nezapomněly. Když se procházím mezi lidmi, nechce se mi ani věřit, kolik tlaku z lidí cítím, kolik potřeby zapadnout, být přijat, nebýt ztracen, nebýt zapomenut, něco mít, získat a hlavně o tom všem dát najevo z nich křičí na mnoho metrů dopředu. Žijeme v extrému a to, jak ode mne už dávno víte, je vždycky špatně. Uvěřili jsme něčemu, co nám nabízí média, časopisy, sociální sítě a nejsme schopni se těch pout a nitek, jež nás s tímto poutá, odstřihnout. Dost věcí se žije jen na oko, dost většina vztahů vůbec nefunguje, ženy jsou v depresích a frustraci, muži se cítí slabí a využití, děti z nich pak načerpávají tyto jejich postoje, které se v jejich vlastní dospělosti pak energeticky bohužel zhmotní. Kupujeme nekvalitní potraviny, na ksicht si pleskáme chemickou kosmetiku z drogerie nebo z firem, které se tváří, že jsou bio, neustále mašírujeme mezi stojany s hadrami, protože sezóna a módní takt velí být in, sledujeme, čím nás hodlají nakrmit novináři a komentující v televizích, ničíme svá upocená těla ve fitku, cpeme se rukolou a zeleným ječmenem, abychom byli zdraví a ono nás to nedělá stále šťastnými. Jak je to možné? Že bychom si na té pomyslné křižovatce opět zvolili nešťastný směr? Sleduju tady na fb pár celebrit, už jen tak ze zvyku, kam zase zamíří a nabíhají mi na jejich životní ose ty tvrdé zdi, ke kterým se blíží a které ukončí to špulení rtíků, to masírování čtenářů pod taktovkou sponzora, to motivování do plného života a svobody. Nemám jich tu už moc, jelikož jsem už dávno odhlásila všechny noviny a zpravodajství a ráda se tu utápím už jen v zahradnictví, hradech a památkách, filmových a knižních tipech, chalupaření a starých zvycích a můžu vám říct, že tohle jediné mi dává smysl a když chci napsat článek pro vás, musím mezi lidi nasávat, anebo zabřednout právě tady na stránku někoho, kdo ještě stále jede v trysku hmoty a odpojení, protože u sebe doma už nemám moc z čeho čerpat. Mnohdy se podívám na syna a pozbývá mi smysl i tato stránka, proto textů ubylo. Raději poslouchám jeho a ty jeho vtipné rozpravy a připomínky, které má k jazyku českému, momentální chuti dělat to či ono nebo jeho nečekaným výkřikům, jako "žádná vláda neexistuje" a "jediný, co potřebuju, maminko, je LÁSKA", čímž se opět vracím k tomu, s čím jsem začala: děti. Jediná skupina lidí, která je nezkažená a neuspaná a neotupělá. (Teď sedí na bobku, kouká na videa z dopravních hřišť, tluče se pomlázkou do čela a vykřikuje "au, au, přemýšlej" a u toho se řehtá jako kůň.) Za tu dobu mého fejsbukového onanování se mi ozvali i firmy, zdali bych nechtěla prosazovat jejich produkty. Ne, nechtěla. V tomto nejedu. Těch blogerů a motivátorů, kteří nejen tady touto cestou jdou, je moc a já nebudu přispívat k tomu, abych lidi hnala do dalších tlaků toho, co musí mít, jak musí žít, kam musí zaručeně jet a co musí rozhodně vidět. Myslím, že společenství nyní potřebuje klid, oddych, meditaci, Přírodu, obyčejné čumění do táboráku nebo do knihy, manuální tvoření, rozhovory s malými človíčky, sdílení s blízkými a hlavně přestat si myslet, že je nutné běhat po obchodech s taškami a pak se v cukrárně rvát zákuskem, protože ani jedno je neudělá šťastnými. Stejně jako to neudělá domek s třícentimetrovou trávou na čtyřech metrech čtverečních "trávníku". Takže pro dnešek takto, přátelé :) Morgana