STAROST O DRUHÉ JE MLUVA EGA.

 Hola hej, děláte něco?

:D Já výklady a zrovna jeden odeslaný mi připomněl, že jsem tu chtěla už dávno napsat něco málo k tomu, co nyní napíšu. Hodně se stává, že mi klient napíše otázku v podobném stylu: "Co mám dělat proto, aby se moje maminka netrápila kvůli...?" anebo "Jak mám pomoci dceři/synovi, aby našla/našel partnera/partnerku, aby si urovnal(a) život...?" a já už musím napsat pár slov :-). Na životě je krásné, jak je barevný. Když se zamyslíte nad svými rozhodnutími, popudy, náladami, zkušenostmi, momentálním rozpoložením, zjistíte, že něco pochází z rodinných vzorců, něco ze vzorců společnosti či systému, něco z ega, něco z odžitých zkušeností, něco z intuice a všechno dohromady to dává překrásnou směs barevnosti a tónů, kterým rozumíme jen my sami - i když za toto ruku do ohně dát nemůžu, protože dost lidí se v té variabilitě nevyzná tím spíš vůbec. Dobré je si uvědomit, že naše bytost se vždy bude skládat ze dvou částí: ze hmoty (tělo, ego, rozum) a z éteru (duše, intuice, šestý smysl, srdce) a tyhle mezi sebou buď budou spolupracovat, anebo se jedna zmocní vlády ve větší míře a my pak podle toho děláme svoje kroky a sami si už umíte porovnat, do jaké míry byly šťastné. No a právě ony starosti o rodiče a vlastní děti patří do hmoty. Já vím, těžko se s tím smiřujete, ale je to tak. To, že mi někdo umírá a já to těžko snáším, je mluva ega. To, že mě opustí partner nebo se ode mne bez rozloučení odstěhuje vlastní dítě a já se utápím v depresích a slzách, je mluva ega. To, že nemůžu bývalému partnerovi přijít na jméno a všude, kde chodím, na něj házím hnoje, je opět moje raněné ego. To, že volím práci podle financí, které tam vydělám, je opět a jen ego. A teď se to na mě povalí jak lavina.... no ale když je šéf píčus a sere mi na hlavu, tak se asi ozvu, neeeee? Tak já dceru vychovám, od huby si ubírám a ona si odejde neznámo kam!!! Jste se asi zbláznila, neeee? No, super, a ty složenky jako bude platit kdo, když na alimenty čekám už dva roky? Tak se zastavíme, vydýcháme to, rozcvičíme svaly krční, zakroužíme očima, hodíme si párkrát óm a jak budeme v zenu, jedeme dál. No, můžete se na to takto dívat, ale bohužel je to směrovka do neustálé zacyklenosti a emočních tlaků. Každá duše je tu sama za sebe. Tohle si zopakujte klidně několikrát. To, že mi jedna duše přijde do života jako otec, druhá jako dcera, třetí jako milenec, čtvrtá jako kolegyně Marta... je domluva nás všech před inkarnací a částečně i rozhodnutí karmického soudu, protože přesně tyto duše se mezi sebou mají něčemu naučit a tím posunout. Takže já chtě nechtě musím respektovat (ano, respekt a ego nejdou dohromady) a přijmout za fakt, že se každý jeden z těchto lidí tedy rozhoduje podle sebe a svého nastavení a není možné jim do těchto rozhodování zasahovat, upravovat je, snažit se jim dokonce pomáhat, protože ony přesně ví, co a jak mají udělat a jejich rozhodnutí nemusí být v souladu s těmi mými. A pokud tento fakt budu respektovat, pokud budu vnímat a žít v lásce a přijetí sebe i ostatních, tak "logicky" nemůžu do příběhu druhého nikdy ničím zasahovat a nebudu jejich rozhodnutími ani trpět a plakat oceány slz. Když někdo umírá a vy pláčete, je to v pořádku, ale je potřeba neplakat dlouho, protože tím vlastně vyjadřujete svou závislost na přítomnosti oné bytosti ve vašem žití, vaše nesmíření se s tím, že už ve vašem příběhu nebude figurovat, mnohdy i svou vnitřní nevyzrálost a nedospělost, protože zejména odchodem rodičů dozráváme a posouváme se. Když nám dítě neprokazuje úctu a odchází (obrazně či fyzicky), jsou tam zase střípky našich bolestí, křivd a traumat raněných holčiček a klučíků, které v sobě máme a my se vztekáme jak malé děti, protože se nemůžeme smířit s tím, že to náš potomek takto cítí a jde prostě pryč. To samé s bývalými partnery a partnerkami, tam také platí, že ten, kdo prská, byl více raněn a jeho ego se přes to nedokázalo přenést. A zejména to uvidíte u těch, co ihned začnou na fb ukazovat své šťastné a rádoby vysmáté fotografie, v horším případě objetí s novou osobou, se kterou to prostě teď vyjde, páč těla a duše do sebe zaskočila jak kolečka ve starých kukačkách :D. Takže zkuste přijmout fakt, že i když jste s někým byli svázáni pokrevním vazbou, i když jste v práci ze sebe vydali maximum, i když jste se chovali úžasně, pozorně a empaticky a něco nevyšlo, že to neznamená, že se máte dále starat o reakci druhého, o to, jak se zachoval. Je to jeho cesta, jeho rozhodnutí, jeho volba. A to včetně sebevražd a náhlých odchodů ze scény, na které se mě taktéž velmi často ptáte. Nelze nikomu pomáhat, když sám o pomoc nepožádá. Nelze nikomu poradit, když si sám o radu neřekne. Není možné nikomu upravovat jeho život podle vašich parametrů "toho, jak by to mělo být, jak by to mělo vypadat", protože to není vaše starost. To pero k psaní příběhu má každý jiné.