STAV: NÁRAZ DO ZDI :D
Znáte takovou tu situaci, kdy někomu něco říkáte či vysvětlujete, používáte při tom krátké, jasné a jednoduché věty a když domluvíte, vidíte, že posluchač hledí, neví, v jeho obličeji se nedostaví takový ten výraz prozření, uchopení, přijmutí, pochopení? Takové to možná vteřinové rozsvícení či rozzáření v očích, pozdvihnuté obočí, jež bývá velmi často následováno otevřením úst a vyřčením "aha, už chápu, vím, kam míříš"? Říkám tomuto stavu náraz do zdi :D .A to proto, že to takto vidím, ale i vnitřně cítím. Dotyčný prostě v danou chvíli dál nemůže. Můžete se sice vrátit o pár kroků zpět a na jednom z daných rozcestí, kdy věty rozvětvujete či používáte různé argumenty, zkusíte použít jiná slovní spojení, jiná synonyma, dokonce zapojíte grimasy v obličeji a gesta rukou a zase... bum, náraz do zdi. Tak k té zdi onomu posluchači přistavíte stoličku, ukážete, jak zvednout nohu, pokrčit ji v kolenním kloubu a přenést chodidlo na plochu stoličky, jak se vyšvihnout s druhou nohou, aby se pak holky sešly na onom vrcholu společně a výhled z tamější perspektivy se možná projasnil, pročistil, umožnil jiný způsob pochopení a zase: bum, náraz do zdi. A pak najdete jiného posluchače či diskutéra, řešíte podobná témata, používáte stejné věty a dosti často se odvážíte i ke složitějším souvětím, komplikovanějším slovním spojením a frázím, mnohé nemusíte ani nahlas vyřknout a ten druhý kýve hlavou a přeskočí dalších milion slov a rovnou do závěrů, které máte od prvního vyřčeného slova v cílovém bodu i vy sami, prostě jedete společnou konverzací jak na tobogánu a mnohé i vynecháte, což by u prvního posluchače nebylo vůbec možné, jelikož prostě chápete jeden u druhého i to nevyřčené a přeskočené... Tak tohle je moje lekce, učení, snaha o přijetí jako holý fakt, že prostě u některých posluchačů, čtenářů, přispívajících (nejen na mé stránce), kamarádů, známých, kolemjdoucích budete vždy narážet na ono zdivo a vždycky si přitom lehce podrásáte obličej či hruď, záleží, co z těchto dvou tlačíte do popředí víc :D Každý sklízí ovoce z té větve, na kterou dosáhne. Kdy už tohle navždy a natrvalo pochopím a tu učitelku v sobě probodnu dýkou a natrvalo ji tím uspím? :D No nic, popojedem... to jen takto stručně při pátku, ono i pár vět dokáže člověku donutit k zamyšlení
:-) Mějte se krásně a užijte si následující víkend! Morgana
