PROČ ŽENY ZTRATILY SVOU ŽENSKOST
Další dotaz, který vás zajímal, bylo "proč ženy ztratily svou ženskost". Tak toto je celkem prosté, ale podíváme se na to i z historického hlediska. Kamkoli do minulosti se podíváme, vidíme, že to není zas tak dlouhá doba, kdy máme my ženy stejná práva jako naše mužské protějšky (teda samozřejmě až na diskriminaci v pracovní a finanční oblasti a pár dalších). Dlouho nám byla ubírána možnost projevit se tak, jak věci cítíme, emoce jsme musely potlačovat, nesměly jsme mít vlastní názor a už vůbec jej prezentovat, neměly jsme právo chodit do školy a vzdělávat se, univerzita byl nesplnitelný sen. Dlouhou dobu také nebyla možnost chodit k volbám a volit si, kdo bude o čem rozhodovat, nemohly jsme být ani členkami zásadních složek jako třeba soudní systém, policejní sbory, armády, na všechno jsme musely mít svolení manžela. Sexuální stránku v manželství i mimo něj raději nebudu komentovat, ženy byly majetkem manžela a aby ztratily své panenství s někým jiným bylo téměř nemožné (v dnešní době se v mnohých křesťanských rodinách tohle vede stále a to jsme v 21. století). Neměly jsme nárok na potrat, nemohly jsme volně cestovat, zkrátka a dobře byla nám zavírána huba na všech frontách. Musely jsme být zticha, sklopit oči a hlavu, zacpat si uši a šlapat brázdu. Když dlouho hladovému odpíráte jídlo nebo žíznivému vodu, co se stane, když pak těmto dvěma nabídnete sousto či sklenici vody? Sáhne po ní a chce víc a víc, protože s jídlem roste chuť. A přesně tohle se stalo nám ženám. Najednou přišly možnosti, které nabízely vzdělávání, volbu, svobodnou vůli, kterou jsme mohly začít projevovat, emoce, které z nás najednou mohly volně prýštit. Otevřely se nám mnohé možnosti, které pro nás dříve v nabídce nebyly a tak jsme se jich chopily. Pak také při retrospekci vidíme, že jsme mnohdy byly nuceny zůstat bez mužů: ti nám odešli dobrovolně či pod nátlakem do válek, bojů, mnohdy míle daleko za hranice našich domovů a co ženám zbylo jako jediná možnost? Postarat se nejen o děti a domácnost, jak to bylo doposud, ale také o hospodářství, musely jsme si najít práci, abychom uživily všechny hladové krky v chalupě, k tomu zůstaly zahrady, pole, sady, zvířata, která potřebovala taktéž péči... bylo toho příliš. Takže jsme se osamostatnily, zjistily jsme, že to zvládáme, že to dáváme i bez mužů, že jsme dobré v organizaci času, energie, že umíme být skvělými mámami, ale také vydělat peníze, obstarat hospodářství, pole, ale stále při tom i udržovat teplo domova, šít dečky, prát na valše, chodit sbírat byliny a houby do lesů, zabít slepici, podojit krávy, okopat brambory, vypěstovat si i na kamenité a nevýživné půdě aspoň něco... A křehkost, něha, cit, jemnost musely jít stranou, protože život to chtěl takto. No a s novou dobou a koncem válek a bojů přišla doba nových možností, vzdělávacích kurzů, seminářů z tepla domova, technologických vymožeností, seznamovacích možností, kosmetiky, módy, hlídacích a uklízecích služeb, abychom si mohly užít i ten drink, kávu nebo nezávazný sex. Ženy studovaly, bavily se, vytvářely si své podniky o desítkách zaměstnanců, aby mohly podnikat či být manažerkami, musely "zmužnět", povytáhnout mužskou složky sebe samých navrch a tu ženskou spojenou s něhou, křehkostí, bezbranností, kreací, mateřstvím upozadit, potlačit, nechat být. Nehodila se, překážela, nepřinášela majetek, peníze, samostatnost. Bohužel si toho všimli muži, protože do té doby byli nepostradatelní co do peněz, fyzicky náročnějších pracovních činností, dominance, ochrany, získávání potravy pro ženu a potomky a doslova je to sebralo o mužství, sílu, sebevědomí, uťalo jim to ptáky. Cítili se potlačení, ukřivdění, začali ženy obviňovat, že nejsou ženami, začali se vnímat za postradatelné, nízké, malé... Dominantní ženu či ženu v mužské energii tedy berou za svého rivala, kterého je jen potřeba dobýt (jednodenním sexem nejčastěji) a jít dál. Neumí nás brát jinak, nedáváme jim možnost. Kladivo jim bereme z rukou dřív, než si po pěti hodinách namyslí, jak ten hřebík vlastně zatlučou. Když něco zkazí, seřveme je na tři doby, vyčítáme jim mnohé, nejsme jim tou něhou, láskou, teplem domova, kde se cítí mužně, chtěně, potřebně a tento koloběh už trvá pár desítek let a my ženy nejsme ochotné z něj vyskočit a vrátit se ke své podstatě, kterou prostě a jednoduše stále a pořád bude být u plotny a dětí (logicky nemyslím to pejorativně, vnímejte ten rozsah). Takže?
:-) Morgana
