PŘEDSTAVENÍ NACHSTANÉ, HURÁ DO DĚJSTVÍ!
Už přes dva roky si pokládám střídavě otázku, jestli jsme my lidé skutečně takové marionety, jak se to celou dobu jeví. Jestli vážně stačí, aby nám jak slepicím na dvorek vhodili zrní a my se za hlasitého zakvokání po něm vrhneme s radostí, že nám někdo konečně dal kus žrádla a když je potřeba, abychom přelétly na opačnou stranu, tak stačí další hrst zrnek hodit oním směrem. Vlastně to těm nahoře krásně ulehčujeme a protože ti hore nejsou vůbec blbí, tak si v klídku mohou s krabicí smrdutého popcornu sednout do křesel a koukat, jak pobíháme sem a tam, protože přece zrovna tam na té značce máme nyní být, tak je to správné. Taky mi často létají hlavou citáty dávno zemřelých spisovatelů a vědců, kteří se vyjadřovali k lidské hlouposti a slepotě, kolik pravdy v těch jejich větách je! Neskutečný. Hodně často se konfrontuju taky s otázkou, CO JEŠTĚ se musí stát, aby lidé viděli, jak je jimi manipulováno, jak jsou po té velké šachovnici posunováni a oni ještě mnohokrát vyběhnou ze svého stávajícího políčka dřív a přeběhnou na další, protože tímto směrem tuší další tah. Přiznám se, že lidská zabedněnost, slepota, hloupost, zaslepenost mě občas při slabší chvilce vytáčí. Kolikrát vedu dialog s někým ze svých blízkých či kamarádů a při naslouchání jejich slovům mi hlavou jede věta "tvl to je marný, on(a) to fakt nevidí" a vím, že máme před sebou ještě obrovský kus cesty. Blíží se onen žlutí zalitý březen. Po Andrejovi ani pára, k.o.vid nám "oficiálně" pro publikum končí v půli tohoto měsíce, myslím, že věštba se vyplnila. Jedna z vás tu zmínila, že ji při pohledu na žlutou barvu země, kterou nyní většina podporuje vlajkou, připomněla onu žluť z mé predikce. Těžko říct, co mi to tenkrát naskočilo, každý si pod tou věštbou představil něco jiného (jako ostatně vždy). Ale nic, jedeme dál, další část divadelního představení je už nachystána, aktéry máme taktéž, hurá do dějství. Až do roku 2029 se takto budeme plahočit, bojovat za neviditelné, nevidět to, za co bojovat máme, budeme pomáhat venku (mnohdy jen pózou a starostmi), pomoc pod nosem přehlížet. Budeme dostávat kopance do prdele, ale nedojde nám, proč je dostáváme. Budeme se dál slušňácky chovat na sítích, ale v soukromí překročíme bezdomovce a nekoupíme ani pár drobností matce bez příjmu. No nic, zatím jsme nepochopili, neprozřeli, neponaučili se a tudíž ani neposunuli. Nevadí. Mám kozoroží trpělivost a houževnatost umanutého vola, budu dál prudit a nutit k přemýšlení, budu dál vířit prach a emoce. Všechno bez rozdílu dělám vědomě a s jasným záměrem. A stále věřím v tu cílovou čáru, kterou nakonec většina z nás ještě v této inkarnaci přeběhne. Krásný pátek vám všem! Morgana
