"KDYŽ NEJSEM UKOTVENA V SOBĚ, HLEDÁM BERLIČKY ZVENČÍ"

 "Když nejsem ukotvena v sobě, hledám berličky zvenčí" napsala jedna z vás v komentáři a já se pousmála, protože to je základ všeho, velká pravda, od které pak pramení vše ostatní. A pousmála jsem se proto, že kdybych tuhle větu tady odprezentovala já, tak by se strhly diskuze ve stylu, že jsem namyšlená a arogantní a povyšuju se nad těmi, kteří svůj střed zatím hledají. Všimli jste si také u čtenářů nejen na této stránce, že hodně záleží, kdo co řekne? Já mám tu smůlu, že mám naprosto dokonalou paměť. Bohužel. Pamatuju si obličeje, jména, místa, emoce s nimi spojená, tu či onu situaci, ve které kdo co a jak řekl. Velmi ráda v reálu nezasahuju do dění a hovorů a jen pozoruju, kdo a co říká, jak se při tom chová a okamžitě se mi uvnitř navazuje na předchozí hovory na podobné téma v podobných situacích a nestačím se divit, jak se lidé umí rychle otáčet podle směru větru. Tady na fb se hodně často střetávám s fenoménem: něco napíšu a většinou se zaručeně najde někdo, kdo začne poukazovat, že se chovám jak nadčlověk, který je něco víc a bla bla bla. Pak to samé či podobné uvidíte jinde a hned se lidé kloní až k zemi se slovy "vy jste to tak krásně a přesně vystihl(a)"

:D To je také v podstatě neukotvenost v sobě, protože když něčemu věříte a berete něco za pravdu či směr, pak je jedno, kdo to řekne, rezonuje to. Jenže jak ten svůj střed najít? Tak to je běh na dlouhou trať. Tím spíš, pokud je někdo velmi snadno vláčen okolnostmi, tím, co druzí říkají, mírou, do jaké je pro mě důležité plnit očekávání těch, kterými jsem obklopen. Stačí se rozhlédnout: ti, kteří jsou v klidu, žijí si dál svůj život, pro které se nic nemění tím, že něco je nařízeno, dovoleno, povoleno, zakázáno, kteří nejsou smutku, kteří nezaplňují své hovory posledními událostmi z televize, kteří se dopředu neděsí toho, co přijde, protože to vůbec nemusí přijít, ti, kteří neplánují, neskáčou z jednoho tématu do druhého... ti jsou v poklidu, protože cítí ve svém středu klid, teplo, pohodu, nejsou tam poryvy, pochybnosti, věří své intuici, která nehlásí žádné erupce, jdou si dál tam, kam cítí, že mají jít a je jedno, co na ně křičí okolí. Ti, kteří nejsou ve svém středu, neznají sebe samé, neví, kam kráčí a proč, neví, kudy se vrtnou, ale mívají tendenci koukat kilometru kupředu, protože co kdyby, že. Většinou nemívají ukotvené ani názory a emoce, když v televizi hlásají, že to takto bude, tak je potřeba si to procítit a případně se začít hroutit, pokud je daný scénář příliš černý. A taky je potřeba podívat se na to podle toho, jak to vidí paní Šoupalová z Tabáku a ta má dobrej čuch, žeo :D Tak hledám, pozoruju, ptám se na názory a upravuju dle toho ty svoje, beru si dost věcí k srdci, čímž si ho zasírám energiemi, které ho pozvolna budou ubíjet, začínám nemocnět, neb jsem si otevřela do sebe kanály, skrze které do mě proudí poslední události, jež ve mně vyvolávají strach, pochybnosti, zoufalství, úzkostné stavy, deprese, potřebu zabít se a už tomu nečelit. Nikdo mě nechápe, nikdo mě nemá rád, někteří lidé jsou až v nebývalém poklidu, který mě vytáčí, copak to nevidí?!? Že se všechno sere, že nebudeme mít třeba práci, vypnou přívody plynu a elektřiny, zastaví vodu, začnou na nás sypat čím dál větší chemický sračky a my nebudeme už vůbec mít co do huby? Kam to spěje? Kde je nějaká pomoc? Kdo mě odsud z mých niterných pocitů, sraček, těžkosti u srdce vyvede??? Co když ztratím práci, hypotéku, co když mě šéf donutí udělat to či ono? Už tak nemůžu na bazén, do muzea, s dětma do kina, zaletět si na dovolenou. Co to je za život tohle? ....... Cítíte ten rozdíl? První typ člověka je jako stoletý strom ve vichřici, který se nehne a jen stojí a usmívá se, protože takových větříků a vánků už zažil tisíce. Druhý typ člověka je třeba nově zasazená břízka, která se ohýbá podle směru větru a třese se v základech, že ji ten vichr za chvíli vyrve a ona umře. A já vám řeknu, že i ta tenká břízka může ten vichr vydržet, když ho nebudu pozorovat, nebude se na něj soustředit, jen se rozpohybuje v rytmu tance a počká, až foukání přejde. Být ve svém středu znamená, že víte, kdo jste, víte, kde jste, víte, proč tam jste, cítíte klid, vyrovnanost, teplo, nic zvenčí vás nerozhodí, věříte si natolik, že se ani kolem sebe nerozkoukáváte, kde je jaká pomoc, které se chytit jako spásy, jež vás vyvede z temnoty ven na světlo. Většinou tomuto brání vaše nastavení, staré křivdy, traumata z dětství, rodinné vzorce vašich otců a matek, které opakujete, nespokojenost, obava ze smrti, upínání se na majetek, peníze a tím pádem i dobře placenou práci, strach z vykročení do neznáma, obava z vystoupení z vlastní komfortní zóny, držení se zuby nehty toho, co někdo řekl, protože jak jinak by to myslel, přece? Vždyť ví, jak na tom lidé zrovna jsou... Jakékoli lpění na vnějšku, na okolí, na někom či něčem zvenčí, je dusivé, protože když se na něco upnete, to začnete k sobě většinou křečovitě tisknout a tisknete tak dlouho, až se to začne zajíkat, lapat po dechu, dusit a nakonec to zemře. A je jedno, zda jde o lásku, partnerství, kamarádství nebo o slova, která si tady přečtete. Pořád a pořád dokola tu ty dva roky píšu, že teď je to o nás samotných, jak se začneme chovat, co začneme cítit, kam bude tím pádem proudit naše energie a tím pádem to začne sílit. Pokud jste tedy velmi slabí, nepomohou vám citáty, nepomůže vám ani můj text s povzbuzením, protože ta energie, která sílí, je to skutečné uvnitř vás, co přehluší chvilkovou úlevu nad mým textem. A já bych byla ráda, kdybyste tuhle možná krutou pravdu už konečně pochopili a ten svůj střed, jenž přináší klid, začali velmi rychle a cílevědomě hledat. Přes meditace, jógu, cvičení všeobecně, napojování se na své srdce, pobyt se sebou samými v tichosti bez rušivých elementů, relax, vedení dialogů s těmi, co ve svém středu jsou, terapeuty, kohokoli a cokoli. A věřte, že sledováním zpráv, nořením se do proslovů politiků, posilování strachů, co bude nebo neustálým babráním se v tom, co vám kdo nařídí a podporováním těch, kteří ve svých podnicích vyžadují vládou dané nesmysly... toho skutečně nedocílíte :-) Mějte krásný den! Morgana