"LIDÉ MLUVÍ, ŘEKA TEČE"
"Lidé mluví, řeka teče." Miluju tuhle větu a pokaždé, když se ke mně dostane nějaký ten postesk nad tím, co kdo kdy komu řekl, vytasím se s ní. Nicméně takového spontánního odkopnutí nechtěného není každý schopen na potkání, proto říkám "neberte si cizí názory a vhledy osobně" a už vůbec ne k srdci, které tím trpí. Srdce musíte chránit, to řídí všechno a jakmile začne zakopávat a upadávat, je po legraci. Můžete vést s druhými dialog, můžete se jich ptát na názor, můžete s nimi rozebírat cokoliv do nejmenšího detailu, ale ve výsledku bude vždycky záležet jen a pouze na tom, jak se k danému postavíte vy sami. Nejvíce se na mě přátelé ale i klienti obracejí s takovým tím "on mi řekl, že už nikdy nebudu to či ono" nebo "ona mě proklela" nebo "podívala se na mě jak na vraha a já od té doby nemůžu spát". Zkuste si říct znovu tu moji oblíbenou frází. Vidíte ten rozdíl? Lidem nezastavíte sanice od toho, aby mlátily, nejvíce kejhají potrefené husy, lidé nešťastní, ve svých životech nenaplnění, lidé, kteří se snaží od svých problémů a zátěží odvracet zrak tím, že se navážejí či jinak řeší druhé. Tohle jsou nesmazatelné pravdy. Nenajdete člověka, který by byl spokojený, aby řešil a rozebíral jiné lidi. To se prostě vylučuje. Samozřejmě se může na druhého zeptat, něco zmínit, ale nebude zabředat do hoven a štiplavě se v nich nimrat. Kolikrát já už slyšela na svou adresu bonmoty všeho druhu, zpočátku jsem přemýšlela, proč to druhý říká, jak je možné, že na druhé takto působím, ale postupem let a že jich je už řádka, nechávám plynout, běžet, téct. Lidé si uplivnou nebo něco bezděky vyřknou a vy nad tím přemýšlíte, vcucnete do sebe energii vyřčeného a ta vás postupně sežírá jak žíravina a mnohdy se třeba po pár měsících, v horším případě i po dlouhých letech, dozvíte, že tím vlastně nic zásadního nemyslel, že to řekl jen tak, že mu to ujelo a má vás rád. Kdo tím ztratil na radosti: on, nebo vy? No vy, vy nad tím dumáte a v hlavě to převalujete. Lidem nezabráníte, aby ze sebe chrlili své soudy a vhledy, na to jsme odborníci, stejně jako řece nezbrzdíte či nezastavíte její tok. Já už to mám v sobě nastavené tak, že když na mou adresu někdo něco vyřkne, nezastavím se nad tím, že mě to ranilo, že mě to zaskočilo, co tím chtěl říct, ale okamžitá spontánní reakce uvnitř mě je: bože, co se mu stalo, že je až takto raněný? A toto je tak zautomatizované, že si ani nepamatuju dobu, kdy mi naskakovala jako úvodní otázka něco jiného. Všechno je o energiích, všechno se rodí, žije a zase odplouvá do věčných lovišť a nic netrvá věčně. Všechno jednou pomine, na ničem z toho, co nyní říkáme, slyšíme nebo vidíme nebude za chvíli záležet. Pokud nepřijmu energii čehokoli, co je ke mně vyslané, nebude to nikdy moje. Jednoduché počty. Myslete na to, než začnete upadat do mdlob z toho, co vám zase kdo naznačil, řekl, udělal, kde vás pomluvil, rozebral, kde si uplivl. Lidé mluví, řeka teče... lidé mluví, řekla teče...
:-) Morgana
