CO CHCEME VS. TO CO NECHCEME
Zrovna když si rozložím karty a chci udělat dalších pár objednávek, tak mi Vesmír tlačí do hlavy věty, které je nutné zachytit, protože on si jinak nedá říct, kua
:D Tohle na tom všem taky miluju, že vám to zakalí zrak, ucpe uši nebo jinak přehluší tok, kterým si procházíte, když se napojujete a vy chtě nechtě musíte přestat dělat, co potřebujete dělat a musíte začít dělat, co se vám třeba moc nechce. A je dobrý, že takto tento text započínám, protože on bude právě o tom, co chceme versus to, co nechceme nebo si myslíme, že nepotřebujeme. Od rána mi létají hlavou témata dnešní doby, to, čím žijeme poslední necelé dva roky a čemu musíme čelit, i když bychom před tím rádi zaklapli víčka a tím pádem umrtvili zrak. Pořád mi naskakují slova o této době, co nám dala, co nám dává a co nám ještě dá. V minulosti jsem vedla debaty s kamarády a myslím, že i s vámi na té původní stránce a tvrdila jsem, že se ještě velmi rádi vrátíme k původním hodnotám a životním postojům našich dědů a babiček a že se upozadí tady ten mišmaš materialismu s honění za za mnohdy neuchopitelným a nedosažitelným cílem. Že přijdou do popředí zase byliny, zdravá strava, vlastní plácek s mrkví a brukvemi, že více půjdeme do sebe a už pro nás nebude jedinou možnou zábavou strčit do vozíku desetikorunu a jít se procházet mezi regály. Vy víte od začátku, že mě tahle doba hrozně baví, že si jí užívám. Jistě, občas i na mě padne chmura a nemám hýkavou náladu bavit davy, ale to bývá velmi řídké, spíše si jedu tu vlnu "tvl tohle je ten nejlepší biják ever" a sleduju to všechno. Baví mě hlavně ten fakt, že lidé jsou nuceni být zasaženi. Že nemohou říct, tohle jde mimo mě, tohle neřeším, jsem v pohodě, protože takových je jenom hrstka. Baví mě sledovat, jak ti, co se hnali za mamonem najednou zjišťují, že jim něco zvenčí vzalo svobodu pohybu, svobodu rozhodování, možnost výdělku, zisku, hromadění. Že i kdyby mnohdy moc chtěli, tak zcepeněli a přihlíželi tomu, co se jim odehrává před očima bez možnosti zasáhnout a tok událostí zastavit. Líbí se mi, že vyplouvají na povrch skutečné lidské charaktery, kdy už si lidé neberou servítky v dobrém či zlém a prýští z nich přesně to, čím jsou vycpaní. Užívám si té hry, během které marionety nedokáží ovlivnit, kam se zrovna posunou jejich provázky a jsou nucené se tudy vydat, pokud za provazy někdo zatahá. A mnohdy nemusí mít ani toho loutkaře, jen nějaký vnitřní pud či emoční záchvěv je energeticky rozpohybuje a okolí zírá, jaké grimasy a posunky se najednou odehrávají před jejich zraky. Jsem ráda i za to, že lidé zjišťují, co má skutečnou hodnotu a množství peněz na účtech, barva mramoru na stěnách jejich koupelen a luxusních toalet ani poslední model BMW jde najednou stranou. Už tu nejsou ty obdivné vzdechy a pohledy, už nejsou těmi královnami a hrdiny, kteří dobyli svět, už jim nikdo neklepe na rameno s pěním ód. Pomalinku jde stranou, jak velký a honosný dům kdo má, jaký post zastává, kolik lidí řídí, kam jezdí na dovolenou, jaké placené internacionální školy jeho děti navštěvují. Šlo to do kopru. Najednou je středem pozornosti někdo jiný, někdo, kdo vyzařuje jinou energii. Netoužíme po reflektorech a červeném koberci, ale po soukromí, už se nepotřebujeme cpát kaviárem a zapíjet ho pravým šampaňským, ale naopak se spokojíme s prostým kváskovým chlebem natřeným sádlem a posypaným solí. Už nás nefascinuje nový model ajfounu, spokojíme se s modelem, který leží nepovšimnutý na stolku v modu s přeškrtnutou hlasitostí. Už nevystavujeme hruď v tričku s flitry ve tvaru Guess, spokojíme se s opraným svrškem, protože nám zaručuje pohodlí. Z měst se snažíme vypadnout na venkov, ten prosáklý vůní hnoje, pravidelným ohýbáním hřbetu na zahradě a poli, žene nás to do holínek od bláta a jehličí, pryč z hluku, pokrytectví, shonu a porovnávání. Neříkám, že na vsi je vše růžové a krásné, ale je tu klid, Příroda, prostor, který ještě nepadl v boji se supermarkety, službami všeho druhu a budovám skladů a firem. Vyrábíme si vlastní chléb a rohlíky, sázíme vlastní zeleninu a byliny, léčíme se přírodně a nikoliv chemií. Snažíme se více všímat si potřeb druhých a umíme pomoci, ještě než o tu pomoc vykřiknou. Už neobdivujeme umělost a filtry, oceňujeme pravost a přirozenost. A spravedlivé na tom všem je, že trpět bude ten, kdo tohle všechno ještě nepochopil, nepřestoupil, nepřijal. Jistě budou existovat stále ti, kteří se budou stále vracet a bolestivě bojovat za původní životní styl hmoty a zlaťáků a díky za ně, protože by se ta pomyslná váha opět zhroutila. Ale já už nyní vidím v lidech přerod k prvopočátku, cítím z nich potřebu zmáčknout tlačítko "restart" a vykročení tradičnější, čistší a pokornější životní cestou a přeju všem, abyste z ní už nikdy nesešli, abyste o ní nepochybovali a neucukli jenom proto, že to někdo jiný ještě nepřijal a nepochopil. Já se z této doby velmi raduju a nesmírně vážím těch, kteří to za tím vším prokoukli, přijali, odhodili brzdy a začali se chovat lidsky s pochopením a přijetím sebe samých ve své prapodstatě a celistvosti. A znovu děkuju své duši, že si vybrala tuto inkarnaci právě tak, abych mohla zažívat to, co se nyní odehrává, protože mi to dává jen nové podněty pro psaní a tím pádem existenci této stránky. Mějte fajn den <3 Morgana
