ZNÁMKOVÁNÍ
Zmínila jsem tu známkování a ozvaly se žádosti, zda k tomu něco nenapsat. Nevím, jestli zrovna dneska při patnáctém listů pádu mám dostatek energie na to obsáhnout celé tohle téma, protože už nyní cítím, že mě každá věta bude vnitřně nutit odbíhat do dalších a dalších vět jak pavoukový diagram, nicméně zkusím to velmi, velmi stručně pojmout jen jako takový šťouchanec k zamyšlení pro učitele, zřizovatele škol, ale i samotné rodiče, protože oni to někteří prostě nevidí, nechtějí vidět a tím pádem nemění a ani nechtějí měnit. Co to je známkování? Co to znamená, že Anička dostala desátou jedničku v řádku za pravopis a Pepíček další čtyřku za počty? Podle mého je známkování nalepování nálepek, cenovek, hodnotících čísel, kterými škatuklujeme, rozlišujeme, dosazujeme do jednotlivých kolonek děti a tím jim vsugerováváme, vnucujeme postoj: jednička značí úspěch, prospěch, um, výkonnost, výbornost, strop... zatímco pětka je neúspěch, neprospěch, neum, nevýkonnost, nevýbornost, dno... Už od dětství dáváme druhým pocit, že patří či nepatří do té či oné skupiny, vtěsnáváme je někam, kde se cítí buď na jednu stranu omezeně a nešťastně, anebo naopak vybuzene k vyšším výkonům, k lepším známkám a tím pádem větší radosti autoritě, větší šanci uspokojit onu autoritu, jet dál a toužit šlapat výš. A zase jsme u toho Systému, o kterém jsem se tu zmínila už mnohokrát. Někdo někdy něco vymyslel, vnutil nám tuto představu jako jedinou správnou a pokud chceš zapadnout, nevybočuj. Nepruď, neozývej se, neměj svůj názor. Vezměte si v potaz školní tabulky a osnovy: nikoho nezajímá, zda děti umí něco použít, zda to vůbec pro jejich život bude něčím přínosné. Hrnou se do nich horem dolem kvanta učiva, které nestačí pobírat, zpracovávat, vkládat do praxe a běžného užití, nicméně osnovy velí tehdy a tehdy musí stihnout tohle a tohle, tak se jede. Neumíš? Douč se a nech se vyzkoušet, vždyť si přece tu známku potřebuješ spravit. Nechápeš? Jak to, že nechápeš, když zbytek třídy ví? (On mnohdy neví, jen se připosraně tváří, že chápe, aby byl klid, ale co je za tím stresu a strachu, to by málokterý učitel/rodič byl ochoten připustit). Tohle nebylo dokonalé, sprav to. Takto se to nedělá (a kdo o tom vlastně rozhodl?), změň to. Tohle nemůžeš takto prezentovat (proč?), udělej to jinak. Nestíháš? Stihni. Nechce se ti? Přemluv se, aby se ti chtělo. Všude samé informace, které ve výsledku nikdy nepoužíjeme, potlačování vlastního názoru, za který bychom se snad měli stydět, vybočování je nepřípustné. A ze všech stran je to o výkonu. Všimli jste si někdy, kolik učiva v každém předmětu děti mají? Co vy sami si z dob základní školy pamatujete a aktivně ve svém životě používáte? Přinesl vám vysoký post v práci pocit štěstí a naplnění a naopak: o co jste smutnější a míň, když děláte u pásu? Kde všude se stýkáte s porovnáváním, hodnocením, posuzováním? Co to s vámi dělalo, když jste byli dětmi a co to s vámi dělá, když jste zaměstnaní? Vzdali jste se svých snů, protože vám někdo tvrdil, že na ně nemáte známky, talent, že pro to prostě nejste stvořeni? A co vy, co jste na tohle známkování hodili bobek a šli si za svým, i když okolí nad tím nechápavě kroutilo hlavou a házelo vám klacky pod nohy? Pamatuju si sama ze svého dětství, jak jsem často bojovala za celou třídu, protože jsem se uměla jako jediná postavit "autoritě" a říct, co si myslím. Pamatuju si na chvíle, kdy jsem učitelce, která zrovna s úsměvem naslouchala zkoušejícímu žákovi, jak drkotá přesně podle sešitu slovo za slovem, položila dotaz, k čemu je tato "básnička", když to onen žák říká bez hlubšího pochopení citovaného, jak se na mě tvářila, že prudím a zbytečně provokuju. Pamatuju si na šokující výraz jiného kantora, který mě vyzval k tabuli, že mě prozkouší a já mu bez uzardění řekla, že si může klidně napsat rovnou pětku, protože já se to nenaučila a on byl konsternován tím, proč jsem se neučila, když důrazně řekl, že to bude zkoušet a já mu řekla, že zrovna tohle v budoucnu používat k ničemu nebudu. Znám ten pohled na zdecimované a zničené tváře dětí, co z přetékajícími aktovkami a nahrbenými zády jdou po sedmi hodinách ve škole domů, alby další tři trávily nad "prohlubováním" a "fixováním" učiva, jež je jim bylo předloženo jako důležité. Důraz je kladen na výkon, proto se děti m mnohdy ihned ztratí v Systému, odevzdají duši jako Ďáblu a jedou, aby byly lepší, výkonnější, do budoucna úspěšnější, aby se dostaly na lepší školu ("Copak si myslíš, že tě tady to pitvání se s dřívky uživí nebo co???"), aby obstály, aby ukázaly, jak jsou dobří, aby měly ty domy, bazény, auta a dovolené... a přitom se jen prohlubuje jejich ne-sebeúcta, ne-sebeláska, ne-přijetí, zatlouká se jejich originalita, intuice, schopnost tázat se a nebát se, svobodná touha po vzdělávání a získávání informací, schopnost dialogu, respektu, humanity, empatie... Navíc tlak rodičů, kteří samotní už jsou pohlceni a rozžvýkáni Systémem, aby se děti učily a nosily lepší známky, aby se děti místo běhání venku a povídání si soustředily na učebnice a Systémem zvolený obsah a rozsah učiva, kecy typu "co mi jsme se nadřeli a obětovali", "my to tak taky měli a přežili jsme"... však ty blbosti znáte a já mám pak plný mail objednávek, které jsou stále o tom samém: neláska, neúcta k sobě samotné(mu), hledání se, tápání po smyslu života, věčný stres, tlaky, potřeba poslouchat a neschopnost mít vlastní názor a ještě se za něj postavit, neschopnost nastavit si hranice a nenechat sebou vláčet a manipulovat, strach z úředníků, lékařů, staršího souseda důchodového věku... Ano, "my si tím prošli a taky se nám nic nestalo"
:-) Morgana
