TOHLE NENÍ V MÉ REALITĚ, TO SE NEMŮŽE STÁT.

 Asi jste už minimálně ode mne slyšeli větu "tohle není v mé realitě, to se tím pádem nemůže stát". Taky se někdy říká, co zprvu nebylo v hlavě, to se nemůže zhmotnit před očima. Tak já se dneska cítím odvážně, páč jsem se rozhodla, že vám to trošku přiblížím, protože se mi zdá, že tohle dost lidí nepobírá a tím pádem nechápe. Nebudu se pouštět do kvantové fyziky, ani do detailního popisu souběžně se dějících realit, ale zkusím vám trošku ty reality nastínit. Sami mi pak napište v komentářích, zdali jste se aspoň o krok přiblížili k pochopení. Nuže: představte si dva obdélníky naprosto stejné pevné fólie (my starší si je pamatujeme ze základní školy, vložil se mezi ně obrázek a dal se pak tužkou na ty fólie/složky překreslit). Ty fólie jsou oddělené. Na obou si pak představte nakreslenu naprosto totožnou řádku budov (prostě město), před kterou vede chodník, tamhle je lavička, strom, přivázaný pes čekající před obchodem na svého pána a řada zaparkovaných aut. Třeba. A teď pozor. Na jednu z fólií dokreslíte lidi: jeden sedí na lavičce, další dva se baví u přivázaného psa před obchodem, někdo sedí v zaparkovaném autě a jiný jen tak prochází. Na druhé fólii jsou totožní lidé na stejných místech a ve stejné činnosti, oblečení, náladě, ale ještě tam dokreslíte sebe a je jedno, co tam zrovna budete dělat. Můžete se bavit s některým z oněch lidí, přisednout na lavičku, lízat zmrzlinu a čumět do výlohy, cokoli. A teď ty fóliové obdélníky vezmete a dáte je na sebe tak, aby se zcela kryly. Pak je pozvednete proti světlu a budete se snažit představit si, že se ony postavy se psem i auty na výsledném obrazu začnou hýbat jako ve filmu. Sem tam někdo projde, paní Vomáčková se začne bavit s paní Břitkou, psa zatím jeho majitel odváže a odejde s ním domů, jedno auto odjede a další přijedou atd. Prostě jako ve filmu. Všichni se vzájemně vidí, slyší, cítí, ovšem rozdíl je v tom, že jsou stále na oddělených fóliích, takže pokud se tito lidé začnou třeba bavit o nějakém strachu, obavě, mají blbou náladu, jsou přinasraní, bojí se viru atd., je to v jejich realitě, na jejich fólii. Já, která stojím na té druhé fólii, tohle nežiju, i když jsem zároveň na stejném místě ve stejném časovém prostoru. Takže mohu ty lidi vnímat, slyšet, vidět, oni mohou vnímat, slyšet a vidět mě, ale zároveň jsem ve stejnou dobu oddělená (na té druhé fólii). Rozumíme si zatím? Možná se do toho za chvíli zamotám

:D Můžete si sebe vybavit i jako v bublině, ale tohle mi nepřijde tak přesné, protože tam není jasně vyjádřena a vyobrazena ta současnost a souběžnost obou dvou realit. Tudíž já mohu poslouchat, jak se někdo baví o strachu z nemoci, na kterou se umírá, jak se jde na.o.č.kovat, někdo dokonce může přijít ke mně a vychrchlat na mě obsah svého krku, ale já, pokud z té své fólie sama dobrovolně neodejdu a nevstoupím do té druhé, tak mi nic nehrozí. Co prostě není v mé realitě, to se nemůže stát a můžou přede mnou třeba upadat lidi do smrtelného kómatu, může se na oné ulici dokonce i střílet, ale já tam nejsem. A takto nějak funguje naprosto všechno, co si jenom usmyslíte. Takže rozhodnutí, zda vám někdo zkazí náladu, zda vás někdo nasere, zda vás někdo okrade, zda vás někdo dostane do manipulace, zda vás vytočí úředník, zda se na vás spadne lešení, zda vás někdo nakazí je JEN A POUZE NA VÁS a vašem nastavení. Ono se tohle moje psaní může zdát jako ezo blábol. Zajisté, kdo to tak vnímá, je to jeho. Jeho realita. Máme několik úrovní, ve kterých se pohybujeme, jsou nižší a vyšší, stačí si je představit jako žebřík, není potřeba zdůrazňovat "já jsem lepší, páč už vím, chápu, vidím", prostě jsou to příčky, po kterých stoupáme nahoru a je tedy jasné, že v tuto chvíli tento text nemůže pochopit každý. To by se celý ten vesmírný systém zhroutil. Tak jako nemůže existovat jenom Světlo a Dobro, přetížila by se jedna strana vah a to nepřináší nikdy nic dobrého. Každý má svůj čas, každý má svou ochotu vnímat a otevřít se novým skutečnostem, každý potřebuje jiné nástroje, které třeba v této inkarnaci ani nemá. Nicméně jednou tam dojdou všichni. Tohle píšu proto, protože cítím a vidím kolem, že přibývá probuzených, co odhodili klapky a posunuli se, nicméně stále ještě tápou, jestli to, co začínají chápat, je vážně tak. Takže ano, je to tak. Je to fascinující, mnohdy i děsivé, nové, ohromné, ale je to tak. Kdo se nedostal ani na první schůdek tohoto schodiště, které už vede prostě jinam, nebo ten první krůček udělal a zjistil, že se mu tam nelíbí, že to nechápe, že tohle prostě e-e, to je blbost, takto fantasmagorické to být nemůže, nechť si zase seskočí dolů, je to v pořádku. Všechno s sebou nese určité souvislosti, určité důsledky a proto věřte, že všechno je v danou chvíli správné, všechno je tak, jak má být. Pokud jste ale pokročili k vědomí toho, co tu popisuju, nenechte si to vzít (vlastně ono to ani nejde nechat si to vzít :D ) a postupujte dál. Nastavením mysli a své vlastní reality ta jízda začíná a není možné nechat se zviklat či ovlivňovat. A o to nyní pár měsíců půjde: uvědomit si tyhle ty dvě reality (jich je tedy víc) a žít v té, která se nám naskytla a nepřecházet tam, kde už to nefungovalo a pro náš vývoj dosloužilo. Nemáte zač. Morgana