KAM POŘÁD SPĚCHÁME ?
Dneska se mi mihl před očima na jedné zahradnické stránce dotaz, zdali už někdo má vánoční truhlíky. Málokdy reaguju, ale musela jsem tázající napsat, že 6. 11. skutečně nemám vánoční truhlíky. S přestávkama nad tím přemýšlím, kam lidé pořád tak chvátají a asi už jsem došla k závěru, proč tomu tak je, ač jsem to dávno tušila, ale zřejmě jsem za tím vším potřebovala vidět něco zásadnějšího, něco hlubšího. Celý náš život jsme posuzováni a tlačeni do výkonu. Sotva se narodíme, už se soutěží, zdali jsme bez plenek, zda už chodíme na nočník, zda už máme ten či onen zoubek, ve běžné školce pak dojdou na řadu tabulky, co kdy dítě má umět, co a jak by mělo zvládat, čím se vymyká normálu a tak propočítáváme, hledáme chyby, vrtíme hlavou, diskutujeme a tím energeticky dítěti dáváme už tehdy najevo: nejedeš podle propočtů, nezapadáš, nejsi dost dobrý, nestíháš, jsi někde vzadu, neumíš, nedosahuješ. Otázkou je, proč si my, dospělí, myslíme, že zrovna náš systém, tabulky, vzorce a propočty jsou ty správné? Pak přijde na řadu základní škola, opět budu používat za příklad tu státní, systémem nastavenou na výkon: ukaž, co umíš, jak to, že to neumíš, jak to, že ses nenaučil, jak to, že to neumíš použít, čti, piš, počítej, neptej se na blbosti, ty jsi vinen, že nevíš, příště dokaž, že už to máš v pořádku, ó, to je krásné písmo, zatímco to tvoje je strašné, jé, to je ale úhledně vedený sešit, to je krásně nalinkovaný deníček, to je ale spořádané sezení v lavici podle pravítka, to je super obrázek, podívej, jak to má Anička krásné, jak to, že nemáš přezůvky?, kde si myslíš, že tě budou chtít?, proč už to nemáš připravené, podívejte, děti, Tonda opět nepřinesl projekt.... dělej, makej, stíhej, buď první, buď v pohybu, nezaostávej, nezdržuj, neptej se blbě, dokaž to, ukaž, jak jsi to spravil... a tak valíme, tlačíme na sebe, necháme sebou vláčet, protože být první, být nejlepší, být úspěšný, vědět si rady, mít většinový názor, být upravený, úhledný... být pod věčným podvědomým tlakem a stresem, to je to, oč tu běží, přátelé! Jsem nebetyčně ráda, že začínají ve větším měřítku vznikat alternativní školy, které doslova kašlou na pravidla, očekávání, tabulky, hodnoty, měření, posuzování. Hluboko v srdci věřím, že se mi podaří svého vlastního syna dostat na jednu ze škol, kterou mám vyhlédnutou, protože tam se zajímají o dítě individuálně, tam nechávají prostor jeho inteligenci, jeho záměrům, tam neudupávají jeho sebevědomí, diskutují, povzbuzují ho k tomu, aby měl vlastní názor a udržel si jej až do deváté třídy, tam nepoukazují na to, co kdo nezvládl, nepřinesl, nedokázal, neprokázal, naopak vyzdvihují plusy, úspěchy, posuny. Takže už chápu, proč se ženy předbíhají v tom, jaká má jaký truhlík, už chápu, že začátkem listopadu řeší vánoční výzdobu, už i chápu, proč je pro některé zásadní, aby měly 125 druhů vánočního cukroví, aby jejich náhrobek na hřbitově byl cifem řádně vyšperkovaný, proč je pro někoho zásadní, aby byl jeho dům postavený na patro, i když v něm budou žít jen dva lidé, už mi taky dochází, proč tak poctivě někteří poslouchají všechno, co je jim nařízeno, proč se porovnávají, proč jim záleží na názoru druhých a jak by to vypadalo, kdyby udělali to či ono. Už se mi ten obrázek pěkně zaceluje a do sebe zapadá. Asi není v ničích silách tyto typy lidí zburcovat ke změně, protože všichni víme, že abychom si na něco zvykli a začali to dělat automaticky, k tomu stačí pouhých 30 dnů. Když se kouknu tedy na tu řádku let, ve kterých jsme se učili chodit, čůrat na nočník, trávili svůj čas ve školkách, poslouchali autority, stejně zblblé systémem jako jejich svěřenci, na školách, učilištích, ve firmách a nadnárodních společnostech, chápu, že není možné tohle změnit ze dne na den, není možné z lidských povah a podvědomí vygumovat ten tlak na výkon, úspěch, výsledný produkt, není možné jim ozřejmit, že nepotřebují ničí rozkazy, zákazy a už vůbec ne cukřík jako formu ocenění. Nicméně i přes to přese všechno zůstávám naivní a věřím, že jednoho dne se to zlomí a pochopíme, že jsme si kdysi ty normy, tabulky a vzorečky nastavili hodně, ale opravdu hodně blbě a vyvineme sílu to od základů změnit. Morgana
