JSME TU SAMI ZA SEBE A POSOUVÁME SE SAMI

 Mám se rozvést? Mám změnit práci? Mám se odstěhovat? Mám to dát k soudu? Tyto a podobné otázky mívám celkem pravidelně ve výkladech a přiznám se, překvapí mě pokaždé, když jsou takto formulovány. Když se nad nimi zamyslíte, zjistíte zřejmě i beze mě, proč tomu tak je. Lidé jsou různí. Jedni ví přesně, kým jsou a kam směřují a vlastně je nic neodradí z jejich cesty či poslání, jdou a nehledí na štěkající psy kolem cesty. Pak jsou ti, kteří ví, co chtějí a s občasným zakobrtnutím taktéž míří jedním směrem, kterým je srdce vede. Občas se sice pozastaví, zeptají se na radu či směr, potřebují ujištění, ale po kratším nakopnutí se dál nastartují a kráčí. No a pak tu máme různé skupiny a podskupiny těch, kteří neví, tápou, častěji se ohlížejí za pomocí a častěji se ptají, proč to či ono mají či nemají udělat. Toto jsou duchovně mladí, či lépe řečeno děti, kteří se neorientují, nechápou, proč tu jsou, nevědí, kudy se v jaké situaci vrtnout. Jsou většinou plni strachu, úzkostných stavů, pochybností o sobě samých, traumat z dětství, mládí a vztahových propletenců, ale to hlavní, co jim chybí, je zodpovědnost a uvědomění si jednoho zásadního faktu, se kterým se dříve nebo později setká každý jeden z nás: jsme tu sami za sebe a posouváme se taktéž jen sami. On nám sice může někdo nárazově či krátkodobě pomoci, ale ve výsledku nás to nikdy moc nepopožene k cíli, protože tu setrvačnost, rychlost a uvědomění si své cesty musíte v sobě probudit bez druhých. Je mi jasné, že z těchto tápajících je dost těch, kterým vlastně vyhovuje, že tu zodpovědnost za svůj život nemají, nesnaží se jí ani chopit pevně do svých rukou, protože druzí přece pomůžou, stačí udělat psí oči, zaplakat, zafňukat, ukázat, jak je k nám osud nemilý a to by v tom byl čert, aby se pak aspoň jedna duše neslitovala. Jenže je dobré si uvědomit, že ona duše se nad vámi může slitovat klidně stokrát, ale ve výsledku vás vůbec nikam neposune, neprotlačí, duchovně vám nepomůže k procesu dozrání. Budete stále stepovat na jednom a tom samém vyšlapaném místě. Nyní jsme v době, kdy jasně vidíme, kolika lidem to převzetí zodpovědnosti za jejich vlastní životy vyhovovalo a i dnes ještě stále vyhovuje. Stačilo, aby se shora ozvaly rozkazy a omezení a ti dole rádi a ochotně na onu hru přistoupili a vůbec jim nedošlo - a ani nemohlo - že jimi někdo manipuluje a dostává je tam, kde je potřebuje mít. Ono totiž člověka, který za sebe dávno převzal zodpovědnost a tudíž ví, co od života čeká, čeho chce dosáhnout, kým ze své podstaty je... není možné někam posunout bez udání jasných, logických a opodstatněných důvodů. On pozná, kde něco smrdí a jde pryč. On rozpozná, co je pro něj dobré a co jej svazuje či omezuje. On ví, že každý jeho krok přinese jak ovoce, tak i důsledky, které bez uzardění či výmluv v plném rozsahu přijme. Takovému člověku můžete dávat tisíce důvodů, proč něco má nebo naopak nemá dělat, ale on se nakonec stejně rozhodně podle toho, co mu bude hlásat jeho vlastní podstata a duše. Proto je tolik lidí, kteří se nad vaším názorem jen usmějí, poděkují a odejdou a vy pak sledujete, že vás neposlechli, že si stejně vše udělali podle sebe. Já mezi ně patřím, takže vím. Nebojte se takovým člověkem stát. Nebojte se převzít zodpovědnost za vše, co vám Vesmír sesílá. Nesnažte se litovat, plakat, stagnovat, běžte do výzev otevřeně a bez váhání. Ty lekce, které dostáváme, jsou od toho, abychom se posouvali, ponaučovali, abychom rostli a strach při nich není na místě. Jistě, je jednodušší takto odvážný nebýt, ale potom se nedivte, že ničeho v životě nedosahujete, že stále dostáváte do života to stejné, že vás nikdo nebere vážně, že vám neustále někdo narušuje komfortní zónu řečmi, co jak máte dělat, jak se máte cítit, jak se máte oblékat, chovat, tvářit, kam chodit a čemu se vyhýbat. Je to všechno jen a pouze o zodpovědnosti za své bytí, city, emoce a celý karmický příběh. Morgana