EMOČNÍ VÝBUCHY A REAKCE OKOLÍ

 Miluju chvíle, kdy mě nikdo neruší svou energií, ať už je jakákoli, kdy jsem třeba doma sama a rozjímám. Můžu fyzicky vykonávat nějakou činnost, ale je to spíše takové podvědomé dělání pohybů a do toho vám vletí před oči nějaký obraz, obličej, věta, situace a ta přitahuje další a další podobné výjevy a najednou skoro nahlas zvoláte "aha" a něco vám dojde. A takto mi dneska při mé činnosti vylétl před oči můj syn, který je ale aktuálně mimo domov a jeho emoční výbuchy. On je totiž velmi citlivý, vnímavý, pozorný, ale také až žensky emotivní a jeho emoční tlaky, které potřebuje ventilovat přirozeně tam a tak, kde se zrovna nachází a jak cítí, jsou nástrojem pozorování lidí a jejich vnitřních postojů pro jeho maminku. Jinými slovy pokaždé, když z něj vyletí čertík, tak je krásné pozorovat lidi kolem, kteří jsou toho účastni a vlastně je až jednoduše rozpoznatelné, jak strašně moc mají v sobě potlačeny emoce a takový ten přirozený a lehký ventil, kterým by je pouštěli ven. Já to mám odmala tak, že co mám na srdci, to mám na jazyku. Přátelé si na to dávno zvykli, někteří to rozdýchávají hůře, ale většina z nich mi říká, že jsou rádi za tento můj charakterový rys, protože vždycky řeknu všechno tak, jak to je a s ničím se neseru. Pak vědí, na čem jsou a taky je to nutí více se na mě obracet o radu, protože pro ně má váhu. Já svého syna vedu v podstatě stejně, ale přiznám se občas mívám tendenci ho krotit právě v těch projevech či výbuších a teď mi došlo, jak jsem v těchto chvílích vlastně neupřímná a pokrytecká. Asi všichni znáte takovou tu chvíli, kdy je dítko třeba unavené a začne nadávat, vztekat se nebo s něčím házet. Všimněte si v danou chvíli, jak reaguje okolí. Ne proto, že by vás to nějak zajímalo a chtěli byste svého potomka krotit, ale spíše jako psychologické studium těch lidí. Většinou se vám z jejich strany dostane zděšený či šokovaný pohled, někteří na vás vrhnou opovržení, další pak utrousí poznámku o nezvládání vašich povinností atd., však to znáte. A teď přestaňte na chvíli řešit to dítě a jeho emoční výbuchy a naslouchejte tomu, co vám ty reakce lidí říkají o nich samých. Je to hned jiný náhled, jiná realita, jiný výsledek, že? A mně teď právě v tuto chvíli došlo - protože se mi zpětně vybavují některé z pohledů a reakcí - jak strašně ušlapaní svou výchovou jsme. Na jednu stranu chápu, že nám rodiče vkládali do hlav a tím pádem i výchovou nás formovali tak, jak sami byli naučeni vlastními rodiči, na druhou stranu si říkám, že pokud jsme byli vychováváni stylem "takto se holčička nechová", "tohle v restauraci nesmíš dělat", "děti by neměly mluvit sprostě"... tak to v nás jen utužuje emoční mrtvost. Naprosto vyprahlou a ohněm vysmahlou krajinu, kam ani supům na ostatky nechce. Jsme strašně svázáni tím, co o nás druzí řeknou, co si o nás pomyslí, jak to vypadá, jak je to (ne)vhodné, že v sobě utlučeme právě emoce a jejich vyjádření a pak se divíme, že i vztahy jsou bez ohně a vášně, mrtvé, vyschlé, bez výživy a špetky šťavnatosti. Schválně až budete někdy při podobném divadelním představení, v jehož hlavní roli bude vaše dítě, vypněte monitor s dítětem a zapněte ten, ve kterém se vám začnou zrcadlit obličeje přihlížejících. Mně teď naskakují úplně jak v nějakém hororovém snímku, kdy se vám z černého pozadí začnou rýsovat nejdříve šedivé, ale pomalu jasně se vyobrazující obličeje duchů a docvakly mi právě některé věci, které nemusím prezentovat, prostě to jen nechám projít svým bytím. Jak strašně moc se stydíme, držíme zpět, koukáme zpoza rohu, jsme otřesení, vyděšení, vnitřně ubití. A pak je logické, že nikdy nemůžeme fungovat jako ženy a muži, jako partneři, jako svobodní a ničím nesvázaní jedinci, jako milující bytosti... Mějte fajn den! Morgana