OČKOVANÍ

 Syn opustil hrad a šel psychicky trénovat v odolnosti svou babičku, takže zasedám k počítači a mezi záchvěvy totální radosti, že jsem doma sama, budu psát. Za poslední dva letní měsíce se toho stalo spoustu, tím vás nebudu obtěžovat, nerada propírám svůj život veřejně, ale stejně tak se mi v mailu namnožily zoufalé vzkazy a pobídky, abych se vyjádřila k tomu, co tu posledních několik čtvrtletí řešíme a tím je opět a zase očkování. Napsalo mi totiž opravdu ohromné množství lidí, kteří na sobě či svých blízkých sledují následky, které tento jejich krok udělal a žádají, abych vysílala tato fakta do světa. Já nad tím přemýšlím už několik týdnů a napíšu asi tohle: dost lidí po vpichu říká, že jim nic není, že se nic nezměnilo, že na sobě nepociťují žádné změny. No já když si koupím auto, tak po týdnu ježdění taky nebudu hlásit, že jsem neměla žádnou nehodu, protože ona se teprve může dostavit a následky budou třeba katastrofální. Vy víte, že zrovna v posledních skoro dvou letech se děje příliš mnoho věcí, aby je člověk dokázal pobrat, popřemýšlet o nich, aby si urovnal své priority a dle výsledku se pak řídil. Já nikdy neměla tendenci a tím spíše nyní ji nemám druhým říkat, co mají dělat, jak se mají cítit, jak se mají chovat. Plně ctím jejich osudovou cestu a už v minulosti jsem snad pětkrát minimálně psala, že každý je tu s jiným úkolem, jinými nástroji, jinou mapou a kompasem než druzí, takže nenajdete dva lidi se stejným scénářem a nástroji k jeho naplnění. Ze stejného důvodu nekoukám přes prsty na ty z vás, kteří jste si ten experiment do svého těla nechali z jakéhokoli důvodu vpravit. Je to vaše cesta, ne moje. Lidé všeobecně nechtějí za sebe brát zodpovědnost, proto se jim hodí, když za ně někdo rozhodne, někdo rozkáže a něco něčím podmíní. Oni pak mají výmluvu či omluvu za svou slabost či nezodpovědnost. Někdo tyto pitominy podstupuje kvůli pivu v hospodě, někdo kvůli dovolené v Republike Hrvatske, jiný kvůli "osvobození se" od omezení, která jsou nám bez toho chemického sajrajtu dány. To, že ani po jeho vpravení do svých těl se neosvobodí, to jim nevysvětlíte, oni opět a jen vidí, kam jen mají dohlédnout. A zase a znovu je to jejich problém, cesta, osud. Ze stejného důvodu má třeba jedna žena pět dětí, jiná stěží jedno a další pak deset samovolných potratů, byť se jídelníčkem a stylem života či stavem psychiky ony ženy mezi sebou nijak výrazně neliší. Vy taky víte, že tu dost často píšu o energiích a vibracích, které cokoliv, co uděláte, řeknete, jak se zatváříte... vytváří a to na sebe nabaluje a dominově rozpohybovává další a další akce, které se opět liší od toho, co vysílá a dává do pohybu váš soused pan Matějka. Taky víte, že každý jí jen z té větve vědomí, na kterou dosáhne a není možné prvňáka donutit, aby pochopil fyzikální vzoreček sedmé třídy či vypočítat matematický příklad druhého ročníku vysoké školy. Všichni jsou potřební, všichni s jakoukoli hladinou vědomí, s jakýmikoli názory, s jakýmkoli režimem, který v sobě mají nastaven. Já jsem ráda, že mám kolem sebe většinu lidí, kteří chápou, že tečkování je zlo, těch pár, co to neprokoukli, nemohu zavrhnout a ani nechci, protože i oni jsou v systému společnosti nutní a zastupují nepostradatelnou složku. Pokud tedy váš partner, vlastní dítě nebo třeba sedmdesátiletý otec přijde s tím, že si nechal něco do těla píchnout, nechte je jít jejich cestou, tolerujte jejich současné pocity a lekce, které tato tečka pro ně do budoucna přinese a je jedno, zdali to bude autoimunitní nemoc, neurologické potíže, zjištění, že stejně musí i nadále držet hubu a krok jako ti, co vpich nemají, anebo třeba i dovtípení se, že po čase tohle všechno opadne a onen "zákrok" podstoupili zcela a naprosto zbytečně. Tak jako je potřeba uklízeček, pekařů, dělníků, zametačů, stejně tak je potřeba zdravotníků, učitelů, manažerů, právníků... a stejně tak je potřeba poctivých lidí, ale i těch hajzlů, co okrádají kohokoli na potkání, je potřeba zdravých a silných jedinců stejně jako nemocných a slabých, je potřeba probuzených lidí stejně jako těch spících, které neprobudí ani rána kladivem do čela. Nepropadejte proto panice, nepřitahujte si myšlenkami a starostmi realitu možných následků, neživte v sobě a kolem sebe energii zoufalství, nemocí či smrti. Co má přijít, přijde, není nutné to přitahovat a posilovat. Já žiju v režimu "co není v mé hlavě, nemůže být ani v mé realitě", na co nemyslím, co nemohu žít, pokud se této látky nebojím (i kdybych byla někdy snad nucena ji do sebe pustit), nevytvářím si vizi toho, že mě porazí a já budu do pár dnů na márách. Zkuste ten život a děje v něm brát jako volbu duše, která si zvolila tím či oním si projít. Ono to tak prostě je a to, že to nechápete vy, že se toho bojíte, že se tomu vyhýbáte, že před tím zavíráte oči i uši... to neznamená, že to zmizí. Každý z nás si jasně sepsal, co a s jakými důsledky chce prožít. Nechte tedy každého, ať si to odžije a vezme si z toho přesně ty lekce, které z daného mají vzejít

:-) Morgana