ZE ŽIVOTA MORGANY :-)
Letošní Slunovrat byl fakt parádní. Měla jsem dojem, že mi v noci z dvacátého na jednadvacátého něco tahalo z těla doslova hmatatelně to, co už tam nemělo být. Lehce jsem se cítila ubitá, vyšťavená, jako když chytneš hadr a fakt ho vyždímeš nad kýblem špinavé vody. Ale pak přišly bouřky a to je živel, který je mému naturelu podobný snad nejvíc a já se dobila. Doslova a do písmene jako když hodíte mobil do šťávy a pozorujete, jak do sebe nasává. S princem jezdíme denně na kole a v pondělí jsem se uprostřed cesty zastavila, zrovna když jsme se rozhodovali na křižovatce, kudy se vydáme dál a já zahlásila: "Hele, ono to sice nevypadá, ale přijde do pěti minut bouřka, takže valíme domů, nebo budeme jak zmoklý slepice." A synek dodal: "A bude tajfun." A on skoro fakt přišel. Dneska v noci jsem z dálky vnímala, jak bouří, bylo takové to zvláštní ticho, sem tam v dáli jste viděli blesky, dunělo to jak při nějaké vojenské bitvě a já spokojeně spala. Někdy nad ránem jsem pocítila, že se ta vlna blíží víc k nám, nemusím se dívat z okna, prostě mám takový ten pocit, jako když na sebe pomalu posouváte deku, abyste se zahřáli a přesně takový pocit mě vzbudil. Cítila jsem, že přichází, tak jsem ji jen v polospánku pozdravila "Vítej, krásko a pořádně do rozjeď" a ona dala na má slova. Miluju bouře, jsou temperamentní a vznětlivé jako já, jsou plné emocí, nečekaných výbuchů a jisker, jsou nepřehlédnutelné, jsou prostě boží. Svou povahou jsou nejblíž té mé. Když přicházejí, zatrne vám, naskočí vám husí kůže a čekáte parádu. Miluju to ticho před bouří, kdy obloha potemní, nad hlavami vám tančí mraky různých velikostí, tvarů i barev, ptáci utichnou, to kolem by se dalo krájet a najednou bum. Být čarodějkou a mít Dar taky znamená, že jste se živly propojené, že je vnímáte jako bytosti v různých emocích a paletě odstínů, mluvíte s nimi, využíváte jejich sílu nebo si žádáte jejich příchod (s deštěm a bouří to umím jak lusknutím prstů), umíte si z nich brát sílu a energii, umíte se očistit a zatancovat si s nimi, když se druzí jak ratlíci třesou doma pod postelí. Žádný z živlů nevnímám a necítím jako škodlivý, vždycky přichází to, o co podvědomě žádáme nebo to, co potřebujeme. Lidé ale většinou jen ufňukaně oponují "no jo, jak byste mluvila, kdyby vám voda zaplavila dům a sebrala všechno, co máte", ale já tak prostě neuvažuju. A možná právě proto mě taková voda nikdy hrad nezaplaví. Příroda je tak mocná, tak děsivě nádherná a emotivní, divím se jí, že se na nás už dávno nevysrala a nespláchla nás někam do kanálu za to, jak se k ní chováme, jak ji trýzníme, jak ji ničíme chemií, jak ji zasypáváme, aby nemohla dýchat... Nebojím se jí, souzním s jejími vlnami a plavu s ní směrem, který udává Ona. Neskutečně si to užívám. Mějte fajn naladěný den
<3 Morgana
