PROČ LIDÉ VIDÍ ZA ÚSPĚCHEM DRUHÉHO ČLOVĚKA NĚCO ŠPATNÉHO?

 Není moc věcí, které by mě ještě překvapily, v podstatě žiju stylem, že každý je jinde a každý si jde svým tempem a prostředky, jaké dostal ruku v ruce s realitou, která se kolem něj odráží podle jeho vnitřního nastavení, přesto mě fascinují lidé, kteří za každým úspěchem druhých vidí hned protekci nebo nespravedlnost osudu a tváří se na všechny strany stylem "já jsem chudák, lituj mě". Nejčastěji se s tím setkávám, když prodávám v bazaru věci a hračky po synovi nebo když mi přistane před nosem na fejsbuku od nějaké serébrity doporučenka na kosmetiku, oblečení či zájezd, kde se strhne vlna kritiky formou "no ne každý si to může dovolit, tohle asi není pro běžnou prodavačku z hypáče, že". Doteď jsem vlastně nepochopila, co tito lítostínci vlastně chtějí, čeho touží dosáhnout svými výkřiky závisti a ublíženosti, proč cítí potřebu kydnout hnůj a nepřejdou tyto statusy v tichosti. Nedokážu se asi moc vcítit do člověka, který nemá moc peněz, i když se o to snažím, ale přesto si myslím, že pokud se mnou onen status nezavibruje a nespustí ve mně vlnu hořkosti, naštvanosti na půlku světa či nenávist vůči těm, co prostě na korunu hledět nemusí, je snadné to přejít. Každá duše má něco za sebou, do menší či větší míry si zasloužila to, co sklízí nyní a je mimo mé chápání, proč bych měla někomu vyčítat, že má možnosti, které druhý nemá. Proč se budu snažit vzbudit v něm vlnu lítosti a pochopení, že já chudák Magda dřu od nevidím do nevidím a nemám ani desetinu toho, co má Marcela. Mnoho lidí stále bojuje s faktem, že to, co žijí, je výsledkem jejich vnitřního nastavení, výsledkem toho, co dříve zaseli, jak se chovali, jak se učili, jak na sobě pracovali. Já se často taky stýkám s pokřiveným obličejem ve stylu "no joooo, ty to máš snadný, ty si můžeš vybírat" a já jen zkrabatím čelo, povytáhnu obočí a ptám se "a cos udělal(a) ty pro to, aby ses měl(a) stejně?" No a v tomto bodu debata končí. Přece já nemůžu za to, že někdo nemá hojnost, žije v podnájmu, u moře byl jen jednou za svůj padesátiletý život (anebo si tam dosaďte cokoliv, co považujete za formu volnosti a luxusu). Když prodávám věci po synovi, nestačím se taky divit, jak jsou lidé, co mají hluboko do kapsy, často neomalení. Však to asi taky znáte: vložíte položku do bazaru a hned se tam sesype houf atletiček, které mají nastaveno upozornění a už začnou smlouvat: a nemohla byste snížit cenu (prodávám za zlomek), nemohla byste přinést/přivézt/nechat tam či onde, a šlo by, dám vám dvacku apod. Když jim řeknete slušně, že nemůžete, tak to začne: výtky, plivání, výkřiky naštvanosti, dotčenosti, uraženosti, ataky. O mně se ví, že ráda přenechávám známým a kamarádkám v podstatě vše zadarmo, protože peníze z těchto věcí nepotřebuju a nemám nervy na smlouvání a handlování s těmi, co to mají za koníčka. Občas mám slabší chvilku, kdy si řeknu "hele, zkus to tam vložit, třeba prodáš" a vzápětí mám chuť si jednu vrazit, protože ta lidská nátura těchto lidí je prostě neměnná. Pocit oběti a role "ty se máš dobře, tak mě lituj a pomoz mi" je všude přítomná. Já bych ovšem chtěla tento status spíš nastavit tak, abyste si uvědomili, že nikdo, skutečně nikdo není zodpovědný za to, jak žijete, jak se máte, jak se vám daří, kam jezdíte či létáte na dovolenou, s kým žijete, na co máte, jakou svobodu si můžete dovolit. Vše je souhra tolika krásných procesů, že stačí chtít, přijmout to za fakt a zapracovat na sobě a pak už jenom vnímáte ty změny, které se vám tím pohrnou do života. Ono litovat se, plivat, ukazovat prstem je jednoduché, všichni to známe ze svých životů, že občas sklouzneme do situace, kdybychom si třeba odplivli nebo si poplakali, ale pak zjistíme, že tím získáme jen krátkodobou pozornost a "pochopení" druhých a druhý den ráno stejně vstaneme do stejných emocí a okolností a musíte buď šlapat tu svou brázdu, anebo se konečně vzpamatovat a začít měnit. Všem není souzeno žít v blahu, radosti a bezstarostnosti. Ale nikdo není zodpovědný za to, co žijete a jak se při tom cítíte. Nikdo nemůže za vaše problémy. Nikdo nemá povinnost měnit sám sebe podle toho, aby vám to vyhovovalo, aby vám se žilo snáz, protože i kdyby se onen člověk změnil od základů, pokud vy v sobě tuhle oběť nezměníte, budete jej vnímat stále stejně. A taky pamatujte, že to, že je někdo bohatý, neznamená, že se musí o svou hojnost dělit, že má automatickou povinnost pomáhat, že se má za svůj život někomu omlouvat a kát se. Berte jej radši jako motivaci k vlastním změnám v příběhu, který vám už dávno přestal vonět

:-) Morgana