LIDI HLEDAJÍ VINÍKY ZA SVÉ ČINY A ČEKAJÍ, AŽ ZA NĚ ROZHODNOU JINÍ
Asi znáte takové ty situace, kdy vypnete hlavu, začnete třeba vařit nebo stírat prach anebo jako já teď žehlit, hlava prázdná, soustředíte se jenom na onu činnost a najednou vjem, vize, pocit a takový ten aha moment, kdy od dané činnosti zvednete oči, usmějete se a něco vám dojde. Tak tohle mi teď přišlo a já to prostě miluju! Vlastně miluju úplně všechno, co se mi snaží Vesmír říct a taky miluju tu propojenost, načasovanost, ten emoční příliv vděku, kdy vás zaplaví teplo, radost, takové to šimrání v břiše, které se podobá tomu, kdy se máte poprvé setkat s novým mužem (nebo ženou, ať to máme pro fb automat vyvážené).
No a mně teď právě opětovně došlo do stádia uvědomění, že vlastně ty reakce lidí chápu. Ty nepochopené, ty atakující, ty vznětlivé. Protože to už nežiju, tak je pro mě asi už těžší vcítit se do situace, kdy hledám viníka vně, kdy nutně potřebuju personu, na kterou poukážu prstem, kdy si otřu své zablácené boty o rohož souseda, protože ta moje je zrovna včera vyklepaná. Proto ta zcela automatická přeměna či vtělení se do role oběti, toho ušlapaného, rodiči opomíjeného, partnery zneužívaného, toho, kdo prostě vidí jen vnější okolnosti, projevy a vlivy, protože kouknutí se do sebe samého bolí, není to pěkná podívaná, nechci tomu čelit, nechci s tím cokoliv dělat, bože, ani na to nesahejte, ať to náhodou neznečistí vzduch! Proto mi většina klientů v kartách klade dotazy typu "mám to udělat?", "co mám dělat?" nebo se vypisuje ze svých bolů stylem "já se pro něj málem rozdala", "udělala jsem maximum". Ano, ano a zase ano! Prostě lidé čekají, že to někdo vyřeší, že se druzí budou snažit o nápravu tak nějak ihned, bezmyšlenkovitě, bez předchozí analýzy sebe samých a své účasti tam či onde, protože já to tak mám, byli jsme v tom vychováni, tak hele, Madlo, musíš to vidět/cítit stejně, musíš se zachovat tak, jak se sluší, jak to máme nastavené, jak to prostě je! Dělali to tak naši rodiče, dělali to i jejich rodiče, dělají to tisíce jiných lidí, tak to přece takto musí být správný, no ne? No... ne, troufnu si tvrdit. Pokud budu neustále hledat oporu, berličky, signály, s poslední nadějí koukat po natažené pomocné ruce a přitom stále stát jak medem přilepená k podlaze, pak se skutečně nic nezmění. Nedostanou se do pohybu síly a toky, které zatím spí, protože chrápu i já sám. Nedojde k tomu pomyslnému prvnímu šťouchanci do kostičky domina, která se hrdě dme pýchou na začátku lajny, aby svým pádem inspirovala a vlastně i rovnou rozpohybovala ty, co stojí za jejím pozadím. Jenže ono je vlastně nejsnazší jít s tím davem, s těmi, kteří to přece cítí stejně a když to takto cítí dav, tak ten můj niterní pocit přece nemůže být nesprávný. Vlastně mi teď došlo, kolik energie vkládám do lidí, kteří neumějí přijmout a pochopit, zpracovat, čelit a propustit, i když přibývá hlavně těch, co naopak rozumí sebemenšímu detailu, který tu napíšu. A teď si tak představuju ty pomyslné váhy a misky na obou stranách a říkám si: Co se bude muset stát, jaká pohroma, hrom či blesk bude muset udeřit do té strany, na které je miska s lidmi, co stále tvrdošíjně hledí tam někam do dálek a čekají na to záchranné vojsko, ve kterém cítí svou jedinou možnou naději a spásu? Jako co ještě ta Příroda, Vesmír, energie všude kolem nás budou muset "zorganizovat", aby se lidem rozsvítilo? Připomíná mi to klientky, které partner bije a ony se ptají, zda mají ve vztahu setrvat a já jim píšu: "Co ještě musí ten váš Rosťa udělat: polámat vám žebra/zlomit ruku/vydloubnout oko, abyste pochopila, že už tam nemáte co pohledávat?" Vytáhnout dýku ze srdce, to chce odvahu. Přestat se šťárat v ráně, to chce další. Stopnout ustavičné volání na pomoc stylem "já krvácím, nechci umřít, dělejte něco", to už si vyžaduje fakt sílu. Ale hrdinství, které s sebou nese to největší ponaučení, podle mého je nezačít řvát, ronit slzy ani volat o pomoc, i když jste rozervanej na kusy, ale zamyslet se, proč jsem to nechala zajít tak daleko, že mi ta dýka byla vražena do těla a to přímo do toho nejcennějšího a nejdůležitějšího místa: do srdce.
