MORGANA O VÝCHOVĚ SYNA

 Dnes je první červen, den dětí. Normálně bych napsala jen výkřik "fakani, krásné svátek", ale spojím tento den s vašimi velmi četnými dotazy ohledně toho, jak vedu výchovu svého syna, protože vás to z nějakého záhadného důvodu zajímá. Možná máte dojem, že to vedu nějak extra, ale hned v úvodu vás ujistím, že ani já mnohdy (ne-li pořád) nevím, co dělat, jak reagovat, co naopak nechat být, že i já jsem cholerická, nevyrovnaná, labilní matka, která občas udělá něco, co by nemusela udělat, ale všechno beru jako součást vztahu, který spolu se synem máme, protože on si mě nevybral náhodou a ani já si nevybrala náhodou jeho. Na rodičovství není manuál, nikdo vám neřekne, co máte či nemáte dělat, co nechat být, co naopak kout, dokud je žhavé, prostě reagujete a jednáte tak, jak si v danou chvíli myslíte, že máte reagovat. Vy, co mě čtete už delší dobu, víte, že ještě před otěhotněním a porodem jsem psala, že se mi má navrátit duše, se kterou jsme od sebe byli odděleni mnohokrát. Můj syn byl v minulých inkarnacích mých dítětem, milencem, manželem, druhem, kamarádem, a proto má ke mně ještě bližší vztah a jistou formu lpění ze strachu, že mě opět ztratí, než to mívají běžně děti. Není divu, že má v datu narození tři šestky, což je číslo mateřství, matky a mateřské lásky. A zároveň není divu, že je to Blíženec . :D Od prvního pohledu, kdy mi jej dali na hruď, kdy natočil hlavičku tak, aby na mě viděl, otevřel jedno oko, zkontroloval, na kom to leží, pak jej zavřel a v klidu se usmál, jsem věděla, že to bude jízda. Dokonce jsem podvědomě zaslechla jeho myšlenkový pochod "jo, je to ona, jsem tu správně". Kdo umí načítat emoce a myšlenky druhých, ví, co tím myslím. Můj syn je to nejlepší, co mě potkalo a je to neskutečně úžasná osobnost: velmi inteligentní, bystrý, komunikativní a kamarádský. Má i své mouchy jako jsou stavy agrese, křiku a jiných výpadků, ale ty mám i já, takže je to cajk. Co jsem ihned ve výchově věděla, bylo, že ho moc vychovávat nebudu. Dítě ví nejlépe, co má kdy dělat, takže jsem neřešila, co mi říkaly ostatní maminky či pediatrička, dala jsem mu na vše čas. Neřešila jsem, v kolika letech sedí na nočníku, kdy přestane používat dudlík či savičku, bylo mi jedno, v kolika měsících pase koníky, ani kdy začne říkat č, š, ž, prostě nechala jsem ho jako svobodnou duši přijít si na vše sám a musím říct, že on má všechno dáno ze dne na den. Jeden den ještě plena, druhý den suché boxerky bez problému. Je to týpek, který mi jasně od začátku dává najevo, že neuznává autority (já také ne), nemá rád, když mu někdo něco nařizuje či říká, že by měl dělat (já také ne), neřeší, jak se na něj druzí dívají a co si myslí (já také ne), proto v tomto rytmu jedu od jeho narození. Nesoutěžím s druhými dětmi, pokud má chuť si něco ozkoušet, nechávám ho být, jen ho jemně upozorním na možné následky. Vím, že je dobré ve výchově nebýt taková ty vyjukaná, vystrašená a těžce vystresovaná máma, která furt káže a zakazuje, vytvoříte v dítku jenom bloky a stagnace, takže je mi jedno, zda šlápne teniskou do hluboké louže, je mi jedno, zda se vyválí s novým teplákama v mokrém písku, na kole neřešíme helmu, páč mu věřím a tu víru on musí cítit. Nepodsouvám mu strachy typu "bože, stůj, spadneš, to nedokážeš, tam nevylezeš" ani jeho kreaci neblokuju stylem "ne, teď si opravdu nebudeš malovat vodovkama ani stříhat papír na milion kousků". Nejsem upjatá, snažím se neříkat mu hlody typu "to nedokážeš" nebo "na to jsi moc malý, abys tomu porozuměl", naopak zcela otevřeně ho nechávám zkoušet, co si v danou chvíli zamane. A věřte mi, takové dítko nevymýšlí hovadiny typu projdu se sousedovi po zídce. Ty děti většinou chtějí jen nasávat svým tempem a tak, jak jim to padá na mysl, takže to toleruju a jsem tomu otevřená. Nezlobím se na něj a neřvu či nebiju ho, když má blbou náladu, já ji mám také a nejsem nic víc jenom proto, že jsem dospělá (no dospělá... ale nic). Stojím vždy a za každé situace při něm, takže když někdo v jeho mladším věku remcal v obchodě, že můj syn pláče a bla bla bla, tak jsem odpálkovala dané mudrce s tím, že oni taky nemají vždy dobrou náladu nebo bývají unavení a takto únavu projevují děti. Nikdy se nezastávám druhých! On je na první příčce a vždycky tam bude. Samozřejmě, že když udělá něco, co není zrovna vhodné nebo slušné (ale pozor, na slušnost jako takovou nehraju), vysvětlím mu, proč se věci nedělají, že se má omluvit atd., ale jinak nekárám stylem "tak teď teda hezky pozdravíš, když tě pan soused zdraví taky" a docela mě pobavilo, že v knize Jardy Duška První dotek on píše to samé: Když nechce odpovědět na to, jak se má nebo dát pusu tetičce, tak ho nenuťte. O všem se s ním bavím, nedělám z něj debila, všechno vysvětluju, valím to na kamarádské tónině. Od jeho narození nebylo dne či večera, abychom si nečetli, nevyprávěli, nerýmovali nebo nezpívali. V tomto jsem nezmar. Co můžu, to mu koupím, rozvíjím ho pohybově, kreativně, rozumově, ale zase jen stylem "tady je tohle a tamto, dělá se s tím tohle a tamto, až budeš mít náladu, můžeme to zkusit" a on ví a vždycky se chytne. Co bych rodičům doporučila, ač nejsem v pozici někoho, kdo je v daném oboru kovaný, nechat dítku jeho svět, netlačit na něj v ničem, neporovnávat ho a neposlouchat autoritu, která velí, že by něco mělo být v jistém úseku tak a ne onak. Jasně, že vám občas rupnou nervy, vyletíte, řvete, jste nasrané a odnáší to dítě, ale vždycky přijdu a omluvím se, snažím se dodržovat sliby, které mu dám a nelžu mu. Je to občas záhul, protože energie chybí, ale zase mu umím říct, že potřebuju třeba hodinku pro sebe a on to chápe. A zase a znovu zopakuju: budu stát vždycky při něm a to, jaký mám s ním vztah, je pro mě mnohem důležitější, než to, jak mé metody vnímá paní Svobodová z trafiky, učitelka ve škole nebo pan Kratochvíl v autobuse na trase Aš - Košice. Děti jsou energeticky velmi dlouho napojeny na čistotu a Vesmír a je tedy na vás, rodičích, kdy jim tohle vezmete a zapojíte je do toho falešného a lživého systému, ve kterém se furt káže, usměrňuje, zakazuje, přikazuje a jinak omezuje. Věřte jako mámy své intuici a srdci, nemluvte s dětmi jako s debílky, kteří nechápou souvislosti, než vybuchnete, protože se dítku něco nechce v danou chvíli dělat, zamyslete se nad tím, zdali se vám vždy do všeho chce. A taky: spí se mnou v posteli a absolutně nepřichází v úvahu, že by spal v jiné místnosti ve své posteli. Až bude připraven se odpojit, odpojí se sám. A nedovedu si představit, že by to bylo jinak

:-) Takže to je asi tak vše z mé strany. Všem mámám a matkám třikrát zdar, matkám Blíženců milionkrát zdar a fakani, krásnej svátek ;-) :D Morgana