JAK DŮLEŽITÉ JE ODPOUŠTĚT
Je to už pár týdnů, co jsem tu psala o nutnosti odpuštění, o propuštění starých křivd a vzpomínek, které souvisí s dětstvím, zkušenostmi v mládí, se vztahy a dobře si vzpomínám, že se tam strhla lehčí diskuze na téma "proč bych měla odpouštět něco, za co nejsem zodpovědná?". Však to znáte, někdo vám ublíží a vy k němu stále držíte v srdci nenávist, nepokoj, zlo a i když tvrdíte, že to máte zpracované, tyhle emoce vás vnitřně nevědomky sžírají, až vás zcela pohltí a sežerou. Každý z nás jsme na té cestě jinde, každý za sebou máme jiné zážitky a všechny ty jednotlivosti v nás něco zanechají. Někdo je splachovací a nechává se unášet proudem, aniž by výrazně zasahoval či reagoval, jinému se občas poštěstí, že se ozve, ale jinak vše ostatní taky nechává být, další pak je jak čertík v krabičce, stačí lehce cvrnknout a zmínit jeho outfit nebo nový účes a už je oheň na střeše, lidé se urážejí, naparují, obracejí na podpatku a naštvaně odcházejí pryč. Když vás bude někdo pomlouvat a vy na něj reagujete nebo zůstanete stoicky klidní, obě varianty s sebou přinášejí to své. V tom prvním případě se dobrovolně vpouštíte do energetického pole pomlouvače a jeho pomluv a je jenom na vaší vnitřní síle a nadhledu, jak rychle se z jejich spárů dostanete, jak rychle a kvalitně se očistíte. Nejlépe je na tom pochopitelně ten, kdo si uvědomil staletou pravdu: kdo pomlouvá, závidí, popichuje, shazuje a jinak dráždí, ten je nešťastný a volá o pomoc, pozornost, pochopení, pohlazení, obejmutí. Vidím to dnes a denně na své stránce v komentářích, kdy něco napíšu a jeden text vyvolá 50 různých náhledů a reakcí, málokterý trefí hřebík o hlavu a vystihne plné pochopení mých slov. Občas vstupuju a koriguju, když se debata ubírá jinudy, než jak byla má slova zamýšlena, ale zbytek nechávám být, protože se nechci vnořovat do myšlenkových pochodů, názorů a reakcí komentujících. Můj Dar mi dal setsakra jasné ponaučení, o koho a čí energii se chci otřít, takže na toto jsem opatrná. A stejně tak to vedu v reálu, když se ke mně dostane nějaká pomluva, podotknutí, když na mě někdo trošku agresivněji zareaguje, snaží se šťourat a jinak podotýkat... nechávám tu energii z něj vyjít a nedotýkám se jí. Jinými slovy neřeším, nereaguju, jen stojím a usmívám se (což bohužel/bohudík protivníka většinou vytočí jen víc). Tím chci říct, že cokoliv v sobě máte, cokoliv říkáte, na cokoliv upozorníte, cokoliv vás zaujme a vyžádá si váš komentář, JE VAŠE. Není to toho člověka, na kterého poukazujete, na kterého reagujete. A stejně tak jako názor je váš, tak je vaše i bolest, nenávist, zloba, závist, neodpuštění. Ten, kdo tu bolest způsobil, kdo ve vás vyvolat závistivé chtění, kdo vás vytočil, nazlobil, urazil, kdo vás ranil nebo jinak vám ublížil si žije dál to svoje, jede si ve svém tempu a směru, který si určil a energeticky se ubíjíte a sžíráte jen vy. Právě z tohoto důvodu je důležité odpuštění, které je většinou propuštěním toho, co vás ranilo. Vy neomlouváte chování toho jedince, který vás ranil. Vy jen propouštíte emoce a bloky s tím spojené, aby se vaše játra a srdce neoslabovala negativními vibracemi a nezpůsobila vám dříve nebo později zásadní a vážné zdravotní komplikace. Je proto dobré si vybavit všechno to, co vás vnitřně stravuje, vizualizovat si všechny lidi, kteří jsou s danou situací spojení a všem jednotlivě v duchu odpustit, protože oni dělali, co mohli. Jednali tak, jak si mysleli, že jednat mají a je jedno, zda to bylo mnohdy z jejich vnitřní bolesti a pláče nitra. Prostě se stalo a nedá se to odestát, nicméně dá se tento emoční tok, skrze který jste stále na sebe napojeni, přetnout a nechat být. A takovou trýzeň zažívá v podstatě každý jeden z nás, protože kdyby byli lidé vyléčení a uzdravení, neměla bych tolik práce. :D Takže zapřemýšlejte, co k sobě přitahujete a vpouštíte, zadumejte nad tím, jak by se s tím dalo pracovat a pusťte se do léčivého procesu, který trvá mnohdy i dlouhé roky, ale pak přijde tak silná úleva, že budete sami nad sebou kroutit hlavou, proč jste to neudělali mnohem dřív. Morgana
