SYN, NEBO PARTNER ?
"Ráda čtu vaše vtipné i trefné nadhledy, píšete o synovi, že je u vás na prvním místě..na kterém místě je u vás váš životní partner?" Přišel dotaz od jedné z vás a já se ho ihned chytím, protože mi přijde zajímavý a naprosto chápu, proč jej ona duše položila. Doba sociálních sítí je naprostý fenomén krom jiného i v tom, že se s ní vyrojila obrovská skupina rádců, guruů, psychologů, odborníků na vztahy, lásku, kvantovou fyziku... Každý vám ihned řekne svůj náhled na jakýkoli problém, situaci či vztah a je jenom na vás, co si z jejich rad a náhledů vezmete, protože jsou to vždy jen jejich náhledy stejně jako ty moje. Já se tu celých 6 let, co píšu na Morganě, snažím své čtenáře naučit, aby si věřili, aby naslouchali své intuici a řídili se jí, aby nebyli závislí na radách a postojích druhých, aby neřešili, jakou magickou formuli použijí, jaký křišťál si doma zavěsí na lustr nebo jakou bylinu vypijí ráno k snídani, protože odpovědi a výběr je dávno v nich. Sama nejsem vystudovaná psycholožka ani terapeutka, přestože už od dětství se ke mně chodili přátelé radit o všemožném a já někde v hloubi duše věděla, co jim na jejich stav či potíž říct, a oni se tím řídili. I dneska se hojně setkávám s názorem "ty bys ty terapie měla dělat naplno, rozjela jsi u mě proces, za který ti děkuju" a já ve skrytu duše vím, že mohla, nesebekriticky si dokonce myslím, že mám na lidi a jejich problémy možná lepší a rychlejší náhled než psycholog s rudým diplomem, ale jako vše, co v životě přichází, to přijímám a pokud přijde tato cesta, kterou navíc už díky kartařině a této stránce do značné míry šlapu, pak se jí ráda budu věnovat. Ale zpět k dotazu: vy, co mě čtete delší dobu, víte, že moc neřeším partnery, ani to, co přichází do mého života, že nelpím. Kdo přijde, ten odejde a nehroutím se. Každého, kdo se šustne v mé blízkosti, přivítám a ihned vím, zdali s ním chci či nechci ujít společný kus cesty. Taktéž víte, že celou dobu tvrdím, že není silnějšího citu, než je cit mateřský (ani ten otcovský ho v síle a intenzitě dle mé zkušenosti a vypozorování nepředčí). Stejně tak víte, že nemám moc ráda psycho kecy typu "žena musí muže vést, pomáhat, naslouchat" atd., protože věřím, že každý jsme tu sám za sebe, každá duše má nějaký úkol a je jenom na ni, jak se toho úkolu a jakými prostředky zhostí. Ano, beru, že o vztah partnerský je potřeba pečovat. Pokud se rozhodnu s nějakým mužem žít, mám pro to důvod, chci s ním sdílet dobré i zlé, chci se s ním dělit o zážitky všedních i nevšedních dnů, chci se vedle něj probouzet a večer uléhat, chci se s ním milovat i tvrdě šukat, ale... pořád je to jen svobodná duše, která má možnost kdykoli odejít, kdykoli si náš vztah rozmyslet a tou duší jsem i já. Já trošku ty vztahy beru jako krajinu, kterou míjíte, když cestujete vlakem třeba. Jedete a tamhle vás něco zaujme, tak vyskočíte z vlaku, poradostníte se a buď tam zůstanete, nebo zase naskočíte na další vlak a jedete dál a těšíte, co vám další cesta přinese. Já na vztahu umím pracovat, ale jen v mezích. Věřím, že dvě duše, které k sobě patří, do sebe zapadnou jak rozlomený symbol jin a jang a výrazně na partnerství pracovat nemusí. Nemusí tvořit kompromisy, nemusí řešit větší problémy, prostě se téměř na všem shodnou a intuitivně ví, kudy se jejich řešení či cesta vydá, protože to mají nastaveno dost podobně. Taky o mé osobě víte, že nemám moc ráda věty typu "na vztahu se musí pracovat, občas je to velká oběť bla bla bla". Této hypnóze nevěřím :-) .Vztah buď funguje bez větších zádrhelů, nebo stojí za hovno. A tu míru práce na něm si stanovujeme my sami, my sami jsme tvůrci toho, co je pro nás ještě v hranicích a co už za nimi. Já tu nejsem od toho, abych pomohla muži dospět, dozrát, vyřešit mu jeho boly, to si musí zpracovat (třeba i díky mně) on sám. A já to mám stejně tak. Tady mi může klidně pět tisíc lidí říkat, že to tak není, ale já jsem už ve svém růstu tak daleko, že prostě nevodím nikoho za ruku, nefoukám bolístky. Jsem tu pro partnera, mohu poradit, pomoci, vyslechnout, pohladit, obejmout, zajistit klid a pohodu doma, přijmout ho, ale na prvním místě jsem já, kterou to nesmí ničit, okrádat, likvidovat, zakopávat hluboko do země. No a jsme u výše položené otázky: syn, nebo partner? No syn vzešel z mého lůna, je tedy mou nedílnou součástí a pokud mi někdo dá kudlu na krk a řekne: "koho máme tam z toho útesu shodit: tvé dítě, nebo tvého muže?" pak je vám asi jasné, na koho ukážu. Muž si může poradit sám, muž se může postarat o sebe a takové ty hlody "no ale když necháš zemřít dítě, s partnerem si můžeš udělat nové" jsou mimo místu, protože s tím dítětem zemře část mě. A to dítě si mě vybralo z nějakého důvodu jako svého pozemského průvodce, kterému jsem před inkarnací slíbila, že ho jistou dobu povedu a budu směrovat. Takže ano, oba vztahy jsou pro mě důležité, ale jestli mi chce někdo tvrdit, že umí svou mateřskou lásku umlčet a dát na druhé místo, ať to tak klidně má, ale já se hrdě stavím k první volbě. :)Klidně pište, jak to vy máte, jak to vy vnímáte, protože žádný postoj není ten jediný správný. Jediné správné je jen to, co cítíte tady a teď. Morgana
