DOBA PŘESUNU, ZMĚN, PŘERODU...
Přibývá lidí, kteří jsou psychicky na dně. Přibývá lidí, kteří vyhledávají kartářky, terapeut(k)y, psychology a psychiatry, přibývá lidí, kteří se snaží popasovat s tím, co se děje, snaží se najít si únik, dívat se na věci jinak, více meditují, ptají se na minulé životy a souvislost s tím, proč zrovna tohle zažívají. Přibývá nemocných a to nejen srdcem a duší, ale i ve fyzické rovině. Přibývá smutku, apatie, sebevražd a smrti. Na tohle jsem už v loňském únoru upozorňovala, nyní se to děje a dopady (ty celkové) budeme vnímat následující roky. Nicméně často se mi množí otázky typu "hele, on byl vždycky tak usměvavej a teď je na totálním dně", "ona byla plná života a teď už není mezi námi", "ona se vždy chovala tak tiše a všem pomáhala a nyní nepoznávám, co všechno z ní leze". Víte, teď je doba přesunu, změn, přerodu, přetoku energií a vibrací, není možné, aby se nic nedělo. ("Pořád se něco děje, jinak by nebyly dějiny.") Není možné chtít změnu a pochopení bez bolesti, utrpení, pádu na zem. Mnohdy pozvedávám obočí nad tím, jak jsou lidé vzdorovití, jak nechtějí přijmout to dění, přitom jsou to právě ti, kteří sdílejí na svých profilech citáty typu "ty nejtvrdší lekce dělají nejhezčí duše". I diamant potřebuje tlak, i lotos potřebuje bahno, i motýl je nejdříve nevzhledným kokonem. Samé hezké věci a situace vás nic nenaučí, nikam neposunou, nic nedají. Musíte padnout na hubu, aby se vám rozsvítilo a zřeli jste to, co na té zemi leží. Kolikrát chodíme kolem svého životního partnera dvacet let, než nám docvakne, že je to On. I na té zemi, v tom blátě a loužích, v těch sračkách něco leží a pokud bychom neustále létali v oblacích, těžko bychom to nalezli. I ten samotný pláč má svou roli, protože po každém slzení se zbystří zrak, všimli jste si? Člověku se uleví, srdci a tělu jakbysmet a najednou zvednete hlavu a vidíte to, co bylo celou dobu před vámi. Já chápu, že ne každý se smíří s obratem v charakteru a okolnostech či samotnou smrtí lehce. To po vás nikdo ani nechce, dopřejte si smutek a truchlení, plačte, vztekejte se, bušte pěstí do polštáře, vykřičte se ze svých bolestí uprostřed polí. Všechno je v pohodě. Ale pak se navraťte na svou stezku a uvědomte si, že to, co se děje, je součástí něčeho vyššího a pokud jste na té cestě někoho ztratili - ať už částečně nebo zcela - přijměte s respektem, že to bylo jeho/její rozhodnutí. Duše vždycky ví, co má v danou chvíli udělat a dokáže využít současné situace a možností tak, aby svého úkolu dosáhla. Pokud jste tedy v této době někoho ztratili, věřte, že se to nestalo náhodou. Obličej se může pořád usmívat, tělo hýbat jak namazané olejem, ale pokud duše prahne po uzamčení se, po odplutí na druhý břeh, pokloňte se jí a dejte sbohem. Naučte se tato a jím podobná rozhodnutí respektovat, lepší slovo nenajdu. Ego ve fyzickém těle bojuje, chápu, a čím víc bojuje, pláče, má strach a je zahlceno obavami, tím horší pro něj bude ta chvíle, kdy si přijde pro duši Smrt. Jakmile se naučíte věci přijímat tak, jak jdou, nebudete se ničeho křečovitě držet, nebudete spílat osudu a plánu, s větší lehkostí pak vy sami pochopíte současnost i svůj vlastní odchod. Smrtí nic nekončí, smrtí se otevírá další level. Stejně tak nemocí, psychickým propadem a úzkostnými stavy. Pokuste se proto ty citáty, co tu většina z vás sdílí, opravdu ctít a žít. Je to koloběh, který má svou vlastní dynamiku a smysl. Neměnný. Bezchybný. Promyšlený. Morgana
