DVA VZTAHOVÉ EXTRÉMY
Znám ze svého okolí a od klientů dva vztahové extrémy: v jednom se žena/muž raději rozhodne po všech peripetiích ve vztahu zůstat sama/sám a v tom druhém žena/muž své druhé polovičce trpí pro mě nepochopitelné věci, díky nimž já osobně bych už ve vztahu dávno nebyla. Jen abych upřesnila u toho prvního typu nejde o ženy či muže, kteří by byli zhrzení či lkali nad svým osudem, jen se prostě rozhodli, že být sama či sám je mnohem jednodušší, pohodlnější, svobodnější, volnější, bez emočních výbuchů, tlaků, vysvětlování, žárlivých scén, psychoataků, podezírání a stýkání se s rodinou či přáteli partnera či partnerky, kteří vám prostě nemusí vonět. A nemusí jít ani o kariéristy, workoholiky, lidi nedospělé či nevyzrálé, neochotné vytvářet a budovat, oželet jisté aktivity či záliby, dokonce jsou mezi nimi i tací, co udělali fakt dost a vztah nefungoval. A to nejeden. U toho druhého typu lidí jde zase o vztahy, ve kterých jeden miluje a druhý nikoliv, jeden či oba jsou finančně závislí na tom druhém, majetkově svázaní, dělají ohledy na společné děti, jeden je fyzický násilník a ten druhý boxovací pytel, anebo tyran s osobou bez špetky soudnosti či sebelásky, nebo jedou ve vzorcích svých rodičů a tudíž chybu, nedostatek či závislost toho druhého nevidí, nechají si kálet na hlavu, řvát na sebe v mobilu, stíhat...Mnohdy nad těmito dvěma extrémy přemýšlím ve smyslu, proč tomu tak je. Osobně bych opravdu šťastná manželství či páry mohla spočítat na prstech jedné ruky a to skutečně nejen osobně, ale i skrze karty znám tisíce příběhů. Hodně se mi stává, že mi napíše klientka s žádostí, co dělá v partnerství blbě, že se jí stále serou. Co má pochopit či u sebe změnit, aby ji muži vnímali jinak a je jedno, zda má zkušenosti s alkoholikem, mužem bez špetky lásky, machem, co si musí dennodenně hladit své ego, ignorantem, povalečem. Krom karmy, která tu hraje dá se říct víc než zásadní roli, je to o tom položit si otázku jinak. Neptat se "co ještě mám udělat", ale spíše "je vůbec ještě možné něco dělat?" Klienti totiž zásadně čekají jednoznačnou odpověď, jenže ono je složité ji dát, protože jsme každý jiný, každý máme jiné zkušenosti, jinou míru sebereflexe, sebelásky či schopnost jinak rychle reagovat. U mě stačí, když přestanu milovat, když mě druhý přestane "fascinovat" (nevím, jak lépe to říct), když vidím, že mu s jeho problémy není pomoci anebo když vidím, že se mě snaží stahovat na své vlastní dno do splašek a sraček démonů všeho druhu a vím, že tohle je ta stopka a nejvyšší čas k odchodu. Jenže tohle každý vnímáme jinak a já mám i tu výhodu, že "vidím", co kam povede a zdali to vůbec někam povede. Nicméně moje rada většinou zní: poslechni intuici, která ví, zda je něco blbě, hodně blbě nebo naprosto nespravitelné. A následujte její rady, i kdyby byla sebevíc šokující a přinesla zpočátku hodně překážek a boje. Jinak u první skupiny nemám co dodat, naprosto ji chápu. Taky bych neměla chuť s někým všechno probírat, řešit, odpovídat mnohdy na naprosto zbytečné až dětinské dotazy, nemám ráda ujišťování druhého o jeho neschopnosti chápat, zrychlit či se sebou něco dělat. Já jej nepotřebuju měnit, jen sleduju, co jeho povaha, chování a slova způsobují, co přinášejí a jak na to reaguje moje nitro. Pokud jemu začne být blivno či jinak těžko, odcházím. Nevystavuju se ničemu, co zahnívá. Ale k tomu musí každý dorazit sám, oprášit ze sebe nános napadaného popílku, rupnout tu skořápku, která mu brání vidět a slyšet, anebo se jednoduše naučit rozmlouvat se svou duší skrze intuici, jež navádí napřímo a bez zaškobrtnutí. Hezký večer vám všem!
Morgana
