SYNDROM VYHOŘENÍ
Zdravím sekto a vlezdoprdelové, jak se máme dneska při pátku? :D A moc mi tu nepochlebujte, někteří jedinci to těžce nesou a pak to schytají jejich játra.... Dneska něco málo k dotazu, který tu myslím včera padl a to, proč dochází k syndromu vyhoření. Syndrom vyhoření asi všichni znáte, protože v posledních letech je hodně skloňován ve všech pádech. Je to stav, kdy jedinec pociťuje naprosté psychické vyčerpání, které nemusí souviset s fyzičnem, kdy je naopak zcela zdráv (ale může být samozřejmě zmožen i po fyzické stránce), je jakoby znuděn/znaven životem, nic ho nebaví, postrádá v životě smysl, je netečný vůči ostatním blízkým, zkrátka je na pokraji svých sil. Příčiny mohou být různé: stereotypní práce s lidmi, přemíra práce a stresu, nečekané události, kterým jedinec nedokáže (nebo ze své pozice nemůže) už čelit, neschopnost rozdělit si vhodně čas tak, aby člověk stíhal vše v klidu a bez tlaku na sebe samého... Není divu, že syndrom vyhoření se objevuje trochu razantněji až v posledních deseti či patnácti letech, kdy jsem o něm slyšela poprvé. Je totiž všeobecně známo, že v této době je vyvíjen neskutečný tlak na lidi, na pracovníky a v podstatě je jedno, zda se jedná o tlak ze strany zaměstnavatele nebo členů rodiny či společnosti jako takové. Když si vezmete, v jaké době žijeme: všude samé reklamy na to, jak máme vypadat, co máme jíst a pít, co nutně potřebujeme k žití, jak má vypadat naše bydlení, jaké auto či lépe řečeno auta mají členové rodiny mít, všichni probírají a drbou, poukazují, šéf potřebuje vidět výsledky a nezajímá ho, že pracovní doba má jen omezený počet hodin, do toho manželka by ráda na dovolenou, manžel by rád lepší auto, děti potřebují nutně lepší technologie a hadry, aby se jim spolužáci nesmáli, tlak na to, že nestíhám, nemám, ani kdybych se posral, tolik nevydělám, dovolená v létě, dovolená v zimě, do toho narozeniny, Vánoce, návštěvy u přátel... na jednoho je to moc, tím spíš, pokud se do tohoto kolotoče nechal vtáhnout. Navíc ze své praxe vím, že hodně lidí (až překvapivě hodně) i v dospělosti stále neví, co je jejich pracovním cílem, co je jejich rolí na Zemi, stále tápou a ptají se jak děti v první třídě, čímž nechci jejich pocity zesměšňovat, nicméně nebývají ukotveni, jsou velmi snadno ovlivněni právě druhými, z čehož vzniká labilita, depresivní stavy, úzkosti, nespokojenost, to se pak projevuje na vztazích partnerských, rodičovských, kamarádských i kolegiálních... je to jako stále více se nabalující sněhová koule, která valí ze strmého kopce a není možné ji zastavit. Do toho k danému syndromu velmi notnou měrou přispívají energetičtí a psychičtí upíři, pro které je pak velmi snadné z už tak dost emočně a psychicky nalomeného a oslabeného jedince nasávat zbytky energie. Má letitá zkušenost je také ta, že i dospělí lidé neumí hospodařit se svým časem. Neumí vyselektovat, co je nutné udělat hned a co počká třeba týden, co je potřeba udělat a nedělat vůbec, hodně lidí se automaticky staví do role oběti okolností, fňukají a pláčou nad sebou samými a diví se, že jsou stále tam, kde byli i před deseti lety a třeba já osobně od mládí slýchávám větu "jak to všechno stíháš a furt vypadáš, že jsi v pohodě?", což je otázka, která mě zpočátku udivovala, protože přece to jde samo, ale pak jsem postupem času zjistila, že rodiče své děti nenaučili právě oné dovednosti umět rychle reagovat a vědět, kým jsou a za čím si jdou, protože tohle je pro život zcela zásadní. Takže když si vezmete všechny tyhle aspekty a dáte si je dohromady, pak máte soustavu situací, které člověka vyšťavují a pozvolna užírají jak rakovina. Co s tím? No blekotám to tady v každém druhém příspěvku: prvně si nastavte hranice toho, co chcete ve svém životě tolerovat a co nikoliv a začněte se jimi řídit. Naučte se říkat ne. Uvědomte si, že možností pracovního uplatnění je dost, jen je potřeba občas ubrat ze svých nároků a jindy zase zariskovat tím, že vyjdete ven ze své komfortní zóny. Pak je také dobré uvědomit si, že jestliže mě lidé všeobecně serou, bude lepší s nimi přestat pracovat, protože oni se jednotlivě, ale ani jako celek nikdy nezmění, na to nevěřte. Dalším faktem k zvážení je, že pokud si s někým nepadnu do oka ihned (třeba s nadřízeným), nemohu čekat do budoucna na zázrak, že se to zlomí. První dojem nebývá téměř nikdy mylný. Pravidelný detox v Přírodě o samotě či maximálně se psem, dělání si radostí a umění ocenit sebe samého je dalším pravidlem, kterému byste měli věnovat pozornost. Když se má člověk rád, pak si neubližuje. Nenechá na sebe kydat, není v nespokojeném vztahu, nedělá práci, která jej ničí, nestýká se s lidmi, kteří mu nejsou přínosem, umí se ozvat a poslat tchýni do prdele, nevysvětluje, proč nechce vidět otylého strýčka Maxima s hubou věčně umaštěnou od slaniny, není věčně jak otrok na mobilu a nepřiběhne na každé zavolání... a hlavně nečeká na to, že jeho situaci vyřešení někdo zvenčí. Vždycky máte na výběr a vždycky jsou možnosti, jak z dané situace ven. Nikdy vás Vesmír nepošle na místo, na kterém vám ve stejnou dobu nevtvořil únikovou cestu. Nikdy. Pokud se domníváte, že tomu tak není, opět je to jen vaše volba a neochota rozhlédnout se pořádně. Víte já pracuji s lidmi už 24 let a to jak fejstufejs tak přes internet a proto vím, že lidé jsou různí: pomalí a rychlí, inteligentní a hloupí, šikovní a nešikovní, probuzení a neprobuzení, aktivní a pasivní, humorní a zaprdění, pohodáři a věční vysírači… Ta rozmanitost mě baví, páč třeba tady na stránce už předem tuším, co kdo napíše a doma hážeme sázky na známé tváře :D Pokud žijete v domnění, že si blb uvědomí, že je blb, klamete sami sebe a čekáte na nemyslitelné. A protože styk s druhými lidmi či komunikace s nimi je jednou z hlavních příčin vyhoření, zamyslete se nad tím, zda by nebylo na čase vypnout a na čas se stáhnout ze společnosti, protože zpočátku to velmi pomáhá. A pokud se pak do práce vrátíte a v krátké době jste s energií tam, kde jste byli, pak seriózně zvažte změnu zaměstnání, protože v opačném případě skončíte jako vycucaná a zfrustrovaná troska. :-) Krásný den přeji celému svému stádu ovcí a užívejte deštivých dnů :-) Morgana
