POMOOOOC, PANIKAAAAA :)
Ještě návrat k předchozímu příspěvku: jsem nastavená tak, že co si sama nepřitáhnu svým nastavením do své reality, to tam nebude. Co si nevytvořím v hlavě, to nebudu žít. To souvisí se všemi možnými strachy a obavami, které dokážete vůbec vymyslet. Mnohdy na mě přátelé s údivem civí stylem "to jako fakt? To jsi fakt tak klidná a co když...?" A já se jich zeptám: "proč zouvat boty, když brod je ještě daleko?" Proč řešit věci v hlavě dopředu a zatěžovat si ji, když ony negativní a poplašné myšlenky vytvářejí energii, jež přitahuje stejně laděnou energii, rozuměj další strachy, obavy, úzkosti. Proč budu malovat čerta na zeď stylem "tohle se mi určitě stane, jsem v ohrožení, určitě to chytnu"? Určitě upadnu do dluhů, manžel má určitě milenku, dítě mi určitě chytne spalničky, náš dům určitě zažije výbuch plynu, dědeček se určitě nedožije osmdesátky, kolegyně v práci mě určitě vyšoupne z mého těžko získaného místa, autem určitě narazím na tom náledí do nejbližšího stromu, lezením po horách si určitě zpřetrhám všechny vazy, to letadlo, kterým v létě poletím na dovolenou, se určitě zřítí, ta úřednice mi určitě řekne, že nemám všechny doklady v pořádku a budu se tam muset vrátit, bla bla blaaaaa Chápete tu směšnost daného??? Nevidíte, jak to zní hloupě? Zaobírám se něčím, co sice má jistou pravděpodobnost uskutečnění, ale stále převažuje větší pravděpodobnost ne-li jistota, že se tak nestane. Proč si myslíte, že věční pesimisté mívají život jednu tragédii za druhou? Proč si myslíte, že hypochondři mívají příznaky všemožných nemocí a málokdy je vidíte zdravé, usmívající se a plné života? Proč si myslíte, že slabí lidé málokdy vyjdou ze své zóny slabosti a stále se brodí ve své vyšlapané brázdě neschopnosti najít sílu? Existuje pravděpodobnost, že vyjdu ven a srazí mě auto. Existuje pravděpodobnost, že to letadlo, kterým poletím, spadne. Existuje pravděpodobnost, že můj Oskar skutečně píchá Lídu z kantýny. Existuje pravděpodobnost, že chytnu chřipku, když si zaběhnu na minutu do lékárny pro koloidní stříbro na pleť. Existuje pravděpodobnost, že šlápnu do hovna. A přesto chodím v klídku ven, létám letadlem, žiju dál s Oskarem, jdu do lékárny, když potřebuji koloidní stříbro, chodím v klídku ven i po trávě, kde hrozí, že skutečně do toho psího lejna rajdnu. Dělám spoustu věcí, u kterých hrozí nebezpečí, protože ve výsledku život sám o sobě je plný nebezpečí. Fascinuju přátele, že i přes upozornění, že jsou infekční, klidně se s nimi obejmu a políbím a jsem klidná, že nic nechytnu a taky nechytnu. Taktéž je jim záhadou, jak to dělám, že nemám na úřadech problémy, nečekám tam fronty, nikdo na mě neprská a nehádá se se mnou, vždy mám vše v pořádku a když něco chybí, ochotná úřednice sama od sebe nabídne, že pomůže, aby mi ušetřila opětovnou cestu na úřad. Čumí s otevřenou pusou, když se o čemkoli bavím v pozitivním jako o hotovém, předem daném úspěchu, a když se jim snažím poukázat na svůj způsob nastavení a smýšlení, pak většina argumentuje slovy: no joooo, ty jsi jiná, ty máš prostě štěstí. A přitom ono je to stále o tom samém: o nastavení mysli, o stylu přemýšlení nad věcmi (či spíše nepřemýšlení), o téměř nulovém zájmu o politické a jiné dění u nás i ve světě... Jde to, přátelé, jde to. Zkuste proto nepanikařit, než něčemu uvěříte, ověřte si fakta a tabulky jinde, taktéž si nemyslete, že vědec a lékař ví víc než člověk pracující s energiemi a berte v potaz, že televize, noviny, rádia a články těchto médií jsou živi z paniky, kterou ve vás odstartují. Protože panika = strach a strach = závislost (na službě, produktu, názoru). Mějte fajn den! Morgana
