MISKY VAH
Onehdy jsem se dívala na dvoudílný krimi seriál Vysoká hra a pan Donutil tam řekl jednu větu, kterou zkusím - i když nepřesně - zopakovat: "Aby sis mohl dát tento steak, někde jinde musí řezník přiložit jateční pistoli krávě k hlavě". Ta věta ve mně krásně zarezonovala, protože je to hluboká pravda, se kterou mnoho lidí stále bojuje a nechce si připustit její význam. Už se směju tomu, když tu nějaká andělská čistá duše hlásá, že dobro zvítězí nad zlem, jak se vše zaleje slunečním svitem a bude jenom krásně a blaženě. Jak bychom se měli obalit do pozitivní energie, v horším případě ji někomu či někam zasílat (o dlouhodobé účinnosti bych mohla polemizovat) a přetvářet svět do růžové barvičky plné krásňoučkých momentů a lidiček dobré vůle :D Mno, asi takto: léty mám ověřeno, že všechno funguje na principu polarity, protikladů, opaků, chcete-li. Aby mohl někdo zbohatnout, musí někde někdo padnout do bídy. Aby se někde mohl někdo uzdravit, musí jinde někdo onemocnět. Aby mohl někdo přijít na svět, musí jinde někdo jiný zemřít. Aby mohl být jeden člověk úspěšný a žít ve výšinách slávy, musí jinde někdo jiný padnout na samotné dno a tam zůstat ležet. Nevěřím na spásu světa, nevěřím, že andělé ochrání všechny a všechno za každé situace, nevěřím, že tu jednoho dne bude vše zalito zlatavým oparem blaha a hojnosti pro všechny. Tedy ne že nevěřím, vím to. Někdo by to mohl nazvat braním iluzí, okrádáním lidí o naději, ale když se nad tím člověk zamyslí, dává to smysl. Všechno existuje v dualitě, aby byla tma, musí být světlo a není možné, aby tma přestala existovat jenom proto, že bychom chtěli mít vše krásné a světlé. Tma nezmizí, jen ji na čas potlačíme někam do kouta a záleží, jak dlouho se ona bude chtít v tom koutě krčit, než se se silou ještě větší než předtím vymrští do prostoru a bude se chtít ukázat ve své kráse. On by se problém vyřešil tím, kdyby si lidé přestali mazat med kolem huby, kdyby si připustili, že aby oni mohli dojít k nějakému svému snu, druhý jej musí nadobro ztratit. Každý by si měl v sobě připustit svou tmu a jít s ní na trh, nezaobalovat se do cukrové vaty a třpytek pozitivna, které je ve výsledku takto uměle na odiv utvořené mnohem větším zlem než to pravé zlo. Zkuste přijímat tedy život i s tou tmavou barvou, kterou teda osobně miluju víc než žlutou, kterou naopak naprosto nesnáším, brát vše, co vám přichází i v tom zlém za dar, jenž nepřichází jen tak k někomu, ale účelově právě vám, protože v něm máte nakonec tu krásu a světlo najít. Mnozí se mě poslední dobou ptáte, jestli se mi nezdá, že toho zla a nenávisti je všude posledních pár roků moc. Ano, je, protože se dlouho krčilo v tom koutě a už nastal čas zase se projevit a lidem zahrát na nelibou strunku. Myslím si, že mnohem lepší by bylo, kdyby se lidé naučili za každou ránu či účelové poškození druhého vyhnout a když už něco takového udělají, ihned to jinde (nebo na tomtéž místě) napravit. Takto udržíte tu rovnováhu v pohodě a nebude to muset za vás dělat Vesmír. Vím, že někdy to nejde, jindy nám brání ego, občas nechceme a necháváme to automaticky na tom nahoře, protože on se postará. A máte pravdu, on se skutečně postará. Nebojte se sebe samé přijmout se vším, co k vám patří a rozhodně tyto vlastnosti nepotlačujte uvnitř sebe, protože stejně vyjdou najevo. Máte vztek? Tak ho projevte. Mlaskáte u jídla? Tak si mlaskejte. Chcete do něčeho kopnout? Třísknout s nádobím o zem? Řvát jak na lesy? Být vulgární až na dřeň? Buďte! Propusťte to všechno ven. Ale pak jděte a udělejte dobro. Nesnažte se skrývat oči před principem, který tu vždy fungoval a vždy fungovat bude. Pište všude srdíčka, přejte si sobotěnky, palte třpytkové, růžovým odérem nasáklé svíce, potírejte se vanikovým olejem, křišťály si narvěte třeba i do prdele, ale pokud je uvnitř bahno, čekejte, že jednoho dne vytryskne a bude po kráse. Době chybí upřímnost, přijetí temna v nás, přijetí temna kolem a pochopení, že misky vesmírných vah nikdy nemohou být naplněny jen na té světlé straně. Ať žijí milovníci černé barvy, vulgárních slov, totální svobody chování a mluvy, kteří neřeší, co si o tom budou druzí myslet ;-) Na nich náš příběh nestojí. Morgana
