JAK ZVLÁDNOUT VÝCHOVU PUBERTÁLNÍHO SYNA
Odpoledne jsem vám dala možnost navrhnout téma ke zpracování a opět se strhla lavina nápadů, že jsem měla co dělat, abych všechny přečetla. Začínám si na to ale zvykat a budu se muset naučit vložit téma, počkat pět minut, rychle přečíst a zase smazat, jinak by vás přispívajících v hodině bylo nad dvě stovky a tolik témat faaaaakt sepsat nemůžu :D Spousta návrhů byla k tématům, která jsem za tu dobu, co tu prudím, už sepsala a k nalezení jsou na mé stránce www.morganaarchiv.blogspot.com v sekci Morganiny eseje. Pár návrhů mě tam zaujalo, takže se k nim postupně v budoucnu asi vyjádřím, ale pro dnešní večer jsem si vybrala téma "jak zvládnout výchovu pubertálního syna", které mě dost pobavilo: zaprvé proto, že jsem si ihned vzpomněla na svá telecí léta, zadruhé proto, že jednoho pubescenta - zdá se - mám už i já, byť má teprve tři a půl roku a zatřetí proto, že jsem nevychovávala puberťáka v tom pravém smyslu slova, takže je zvláštní, že se mě na to vůbec ptáte. Nicméně zkusím se k tomu vyjádřit hromádkou svých postřehů, za kterými si stojím a kterým jako matka věřím. Svět kluků, chlapců, mladých mužů je jiný. Perou se se vším naprosto odlišně než holky, vnímají svět jinou optikou, mozek mají nastaven jinak, citovost a emoce taktéž, jsou jinak zruční, jinak vnímají konkurenci, jsou bojovnější, ale - myslím si - i spravedlivější než holky, dívky, ženy. Na rozdíl od holek, které si dost věcí vymrčí, vypláčí či jinak vynutí, kluci se mi zdají jako více otevření k diskuzi, rádi si povídají, rádi vysvětlují a potřebují cítit u maminky (potažmo rodičů) důvěru, kterou jakmile jednou maminka ztratí, tak si myslím, že je totálně out. Je všeobecně známo, že vztah matka x syn je nejsložitější a to zejména proto, že kluci ze své přirozené podstaty mají přirozenou úctu a respekt k dalším mužům (tzn. lidem svého druhu, svého pohlaví), zatímco svět žen si jejich úctu a respekt musí vydobýt. Je to možná nefér a dost složité, pokud je maminka na výchovu navíc sama, ale já osobně mám ráda výzvy a těžké úkoly, páč lehkost a ušlapanost cest je pro sráče :D Maminka tedy musí začít získávat respekt a důvěru už od kolíbky. Já sama jsem naštěstí neudělala chybu v tom, že bych si na syna od narození nedělala čas, takže mám možná trošku náskok v tom, že od narození každý jeden den a večer spolu mluvíme. O všem, o všech, řešíme pocity, city, emoce, reakce na konkrétní situace, chování a jednání s druhými lidmi a co je taky důležité: beru syna za sobě rovného už od narození. Nedávám mu najevo ty jsi míň, páč jsi dítě a já jsem víc, páč jsem rodič, jelikož tohle je jedna z největších chyb, kterou můžete dítku udělat. Ponižovat ho. Nejen slovně, ale i chováním. Umenšovat ho před sebou a okolním světem, systémem, druhými lidmi, čímkoli. Takže zásada číslo jedna: vybuduj si důvěru a neztrať ji. Zásada číslo dvě: mluv, mluv a zase jenom mluv. Pak si myslím, že je důležité dát chlapci možnost chovat se jako muž. Oni většinou potřebují do šest, sedmi let něhu, náruč, dotyky, polibky, muchlání atd. a pak nastává období, kdy potřebují poznávat, jít do té otevřené přírody a zjišťovat, co a jak. Prostě lovit. A k tomu, aby uspěli, potřebují muže, mužský vzor, člověka, který se s nimi bude bavit "po mužském způsobu". A tady maminka nemá co dělat a musí svou pupeční šňůru chca nechca odstřihnout, páč tohle je mužský svět: svět boje, sportu, učení se duševní rovnováze, modelování svalů atd. Pokud mu tohle neposkytnete, zaťala jste další neodmazatelný krok vedle, který už se těžko bude napravovat. On ten mužský svět je prostě jen pro muže a žena nemá právo mu do něj zasahovat. To je jejich teritorium (Vlasto, řeklo se bez bab ;-) :D ) V tomto dost ženy dělají zásadní chybu, když svým partnerům zakazují koníčky a scházení se třeba v hospodě na pivku, protože tak jak je náměstí pro ženské drbny, tak jsou hospody stejným náměstím pro mužské drbany. Takže dýchánky s kamarády v pokoji u počítačové hry, hraní fotbalu a pak popíjení energiťáku, blbnutí pod stanem za vsí či cokoliv jiného, co má mladý puberťák chuť dělat, je zcela v pořádku. Samozřejmě, že typy aktivit hraničící s kriminalitou se musí korigovat, ale obávám se, že ve věku puberty už toho moc nezmůžete, pokud jste dost či většinu z toho, co tu píšu, do té doby pokazila. Proto je zásadní v době, kdy kluk potřebuje etapu mužského vzoru, nabízet koníčky jako sport, bojová umění, skaut, vstup do plaveckého oddílu bla bla bla, ovšem musí to být čistě mužská záležitost s mužským vedoucím/trenérem/učitelem. Krom tohoto všeho je nutné si uvědomit i to, že tak jak u žen se střídají emoce a citlivost s různými hormonálními výkyvy a poryvy nálad, tak i kluci tohle zažívají. I oni mají své "krámy". Respektujte proto jejich soukromí, klepejte, než vstoupíte do jejich pokoje, nepředělávejte jim nic na jejich území jenom proto, že vy jako žena to chcete mít čisté a voňavé, a to, že vám pohled v jeho ložnici nabízí něco, co se neshoduje s vaším estetickým či čichovým cítěním, není synův problém, ale váš. Nic nepředělávejte, neprobírejte se mu kapsami, nekoukejte do mobilu či počítače. Nastavte si spolu hranice, pravidelně si třeba každou první sobotu v měsíci domluvte pár minut u stolu, kdy si proberete pro a proti společného soužití a jak by se to dalo udělat jinak, aby byly spokojeny všechny strany (ale ne stylem já jsem rodič, tak to sakra udělej), ptejte se jej na jeho názory, nelžete mu, naučte se omluvit a přiznat chybu, nevylévejte si na něm svou zlost a zhrzený názor na muže, optejte se na návrhy řešení různých situací v domácnost, dávejte mu možnost vyřešit či napravit technické potíže všeho druhu, zapojujte jej do domácích prací - ale spíše fyzicky náročnějších než umývání oken, tolerujte, když nemá náladu se s vámi bavit (ani vy nejste vždy otevřené a sdílné), nemluvte s ním jako s retardovaným debilem, nenápadně mu nabízejte témata k hovoru a řešení, byť o daném víte všechno, chvalte ho, když udělá hybu nevyšilujte jako fúrie a prostě se jenom chovejte žensky a mateřsky bez patologických náznaků čehokoli. Možná se vám to bude zdát naivní, ale tohle všechno se mi zatím osvědčilo. A taky mi pořád v uších zní slova mé vlastní mámy, která vždycky říkala "vždycky a za každé situace věř svému dítěti". A já mu (v něj) skutečně věřím :-) Morgana
