ZRCADLO, ZRCADLO, POVĚZ MI...
Ukončila jsem aukce a říkám si, sedni, slova se už zase tlačí do hlavy, a piš. A páč téma zrcadlení stále někteří lidé nedokáží/nemohou/nechtějí pochopit či přijmout, napíšu o něm už snad po tfístéčtyficátétfetí :D No ale opakování je matka moudrosti, žeo :D Nuže: když si stoupnu před zrcadlo, ihned se mi v něm objeví obraz/odraz mého obličeje. Ihned buňky v mém těle rozpoznají, že jsem to já, páč mají v sobě zakódován impuls, jenž do mozku ve vteřině začne vysílat zprávu: ano, tohle jsem já, Milada, tohle je můj nos, moje oči, moje první vrásky u koutků úst... Každé takové nahlédnutí do zrcadla je ale přesto jiné, protože to, co jsem v jeho odrazu viděla, když mi bylo dvacet, se dost liší od toho, co tam vidím nyní. Je to proto, že v těch dvaceti jsem se nějak vnímala, v něčem vyrůstala, byl jiný mediální tlak na obličejové či tělesné partie (i když ten mě mohl naprosto minout), řešila jsem jiné věci, jiné vztahy, měla jsem pravděpodobně i jiné názory na estetično, krásu, lidi, věci kolem... ano, tohle všechno ovlivnilo a ovlivňuje to, co vidím v zrcadle nyní, když je mi třeba pětačtyřicet, páč už jsem si ušla notný kus cesty, mám za sebou dost vztahů, dost peripetií, ale i dost vystřízlivění, mám za sebou i zkušenosti, které mi sundaly pomyslné růžové brýle, anebo mi naopak navýšily mé sebevědomí a naplnily mě radostí. Zkrátka a dobře vidím Miladu, ale jinak. Ale pořád je to v tom zrcadle Milada. Když si za mě stoupne Slávek, uvidím v odraze Slávka. Když za mnou vystřelí v dáli ohňův stroj, přeběhne kočka nebo proletí míč, uvidím ohňův stroj, kočku a míč a moje tělo zavibruje podle toho, jaký vztah k ohňovým strojům, kočkám a míčům mám, mnohdy se otřepu zhnusením či strachem, páč se mi vybaví, jak mému tehdejšímu příteli peterda ustřelila palec, rozněžním se při pohledu na kočku, páč jich sama doma mám dvacet a jsou to milá stvoření, která mě jako jediná chápou a při pohledu na míč se zasměju nahlas, páč si vzpomenu, jak jsme v dětství hráli fotbal a míč jsme odkopli do kopky hnoje, do které se nám tehdy ani jednomu nechtělo lézt. Kdybych se nikdy nesetkala s ohňostrojem, kočkami ani míčem, kdybych tato tři témata/věci v dobrém či zlém nemusela nikdy řešit, NEMOHLA BYCH JE NIKDY V REALITĚ ROZPOZNAT. Jinými slovy NEVŠIMLA BYCH SI JICH. Nelze totiž ve vnější realitě rozpoznat to, co už dříve nemělo či stále nemá existenci v mém vnitřním světě. Nemohu rozpoznat stůl, aniž bych se s ním dříve setkala. Nemohu rozpoznat násilí, aniž bych mu nějakým způsobem musela dřív čelit (sama, událostí, kterou jsem míjela v ulici, v PC hře, v televizních novinách...). Nemohu rozpoznat otylého člověka, pokud jsem se doposud otylostí a různými náhledy na ni nesetkala. Nemohu rozpoznat namyšlenost, aniž bych ji sama v sobě zážitkem či zkušeností neměla. Doposud chápete? (Zuzanko, zatím chápeš? ;-) ) Věřím, že jistě. Tedy chápou spíše ti, kteří chtějí pochopit :D Takže jdeme dál. Uvedu svůj vlastní příklad toho, co mnohokrát zažívám. Představte si 4 ženy, z nichž jedna hovoří o svých penězích. Říkejme jí Marta. Marta mluví zcela bez skrupulí o tom, jak se má, jak je samostatná, finančně nezávislá, jak jede na dovolenou a za dva měsíce na další. Pak odejde, protože má koupený lístek do divadla a ze zbývajících tří žen dvě spustí: no, kdoví kde šuká, že má tolik prachů, proč furt tak machruje, jak je zalovená, proč, proč, proč. Já - jako ta třetí do kupy - mlčím a nic neříkám. Se mnou totiž Martino chování a slova NEZAVIBROVALA. Nic to ve mně nedělá, protože já mám sféru výdělku a financí v sobě zpracovanou a vyléčenou. Rozumíme? Nemám v sobě zášť, nemám potřebu plivat na ženy, které vydělávají peníze, nemám ani problém s nimi o tomto mluvit bez zhnusení nad vlastní neschopností. Další příklad: onehdy mi jedna žena řekla, že na své stránce působím arogantně a že bych měla ubrat. Na to jsem ji odpověděla, že je mi to jedno, že to dál povedu tak, jak to je. Ona mi na to řekla, že ve skutečnosti jsem jiná, takže proč ta arogance a asi - domnívám se - byla překvapená, že s tím nehodlám nic dělat. Opět jsme u toho zrcadla: kdo ve mně vidí arogantní chování - a není vás tu málo - nemá téma arogance v sobě zpracované, protože kdyby jej zpracované měl, nevšiml by si jí v tom pomyslném zrcadle, o kterém píšu výše. A zase se na téma arogance můžeme podívat z x úhlů: všímáte si jí, protože vás rodiče učili, že arogantní chování je špatné a vy tím pádem cítíte negativní vjemy, když se s ní setkáte. Anebo si ji všímáte proto, protože vás sere - třeba jako v mém případě - že i přes tu aroganci tu mám tolik fanoušků a vám to přijde nefér "proč ona to tak má, copak nikdo nevidí, že je to hnus???". Anebo jste sami arogantní a víte, jak se vy sami v arogancí chováte, jednáte, co říkáte... dosaďte si tam v podstatě jakýkoli svůj pocit, postoj zkrátka to, proč aroganci nepřijímáte. Jinými slovy "já to tak mám, takže ona to tak má taky a nemůže to mít jinak". A pokud to má jinak, tak mě to sere a mám potřebu ze své egoistické podstaty jí to říct či vyřvat do ksichtu a čekám - protože většina lidí tohle očekává - že to uzná a začne s tím něco dělat, začne to měnit kuadoprdele. A nejspíš mě popudí, když tomu tak není. A teď se už odkláním od sebe a jsem na půdě arogance jako takové, ve všeobecné rovině. A v tomto bodě se zastavte a vnímejte následující větu: léčebný proces nezapočal u osoby, u které jste si všimli arogance, ale u vás. Vám byla otevřena rána. Ještě jednou: ona arogantní osoba (kterou tak může klidně vnímat 20 lidí, ale přesto arogantní nemusí vůbec být) nemá co léčit, ten problém máte vy. A věřím, že zrovna tyhlety tři věty vás vytočily a v komentářích budou hlasité protesty s minimálně pěti vykřičníky za sebou stylem "co to je za hovadinu? co to blábolí? Tohle je píčovina!" Je to v pořádku, ego má totiž okamžitou potřebu protestu a tudíž se začne bránit. Vy, kteří jste už dál, vám to pomůže v tom, že jen dočistíte drobnosti. Ti ostatní mají před sebou ještě kus práce a nemá smysl a ani já svou energii nebudu plýtvat, abych v komentářích reagovala. Sami víte, čeho si u druhých všímáte a na jaké škále emocí - od neutrálu až po samotné zhnusení - to či ono ve vás vibruje. Samozřejmě že se tu objeví i ti, co poženou vše do extrému, takže začnou zmiňovat násilí na zvířatech a tak dále... tohle je známá písnička. Věřte mi, že všechno, včetně násilí, má svůj důvod, takže to, že Břeťa mlátí Olgu, že se někde válčí či hladoví, že se někomu zničehonic přitíží a do druhého dne zemře MÁ SVŮJ DŮVOD. Zkuste neutíkat pryč od sebe, neodvracet oči, nesmetávat ze stolu vše, co vám tu předkládám, ale naopak zamyslet se v klidu a tichu svého soukromí, proč si všímáte toho, čeho si všímáte. Možná tím mnohé pochopíte a pochopíte i majitelku této stránky, proč ji nezajímá, co si o ní kdo kde vypráví :-) :-) :-) A taky jistě pochopíte, proč vás ona majitelka této stránky chce tak srát, vytáčet a zatřást tou židlí, na které sedíte :D Mějte fajn den, zítra sem vložím poslední vánoční aukce a pak adieu :D ;-) Morgana
