CHVÁTÁM, CHVÁTÁM, NEMÁM CHVÍLI KLID...
Pokaždé, když se blíží nějaké významnější období či svátek, bavím se, jak se všude strhnou otázky "kdy začínáte s vánoční výzdobou?", "je říjen, začínám pomalu malovat kraslice", "je sice teprve červen, ale nevíte, kde bych sehnala vhodné ozdoby na Dušičky?" :D Však to znáte, jsou toho plné fejsbuky a internety. Přijde zima, lidé začnou blbnout se statusy, jak jim chybí slunce a moře. Přijde léto, lidé začnou brblat, jaký je vedro, že by se mohlo ochladit. V září si jdete dokoupit ozdoby na podzimní aranže a v obchodech už na vás padají ti nevkusní tlustí dědci v rudém kabátci, třpytky jsou všude kolem, páč vánoční hvězda musí zářit už z dáli, že jo a nad hlavou se vám třepe umělé jehličí z jedle, které prodavačka blbě uchytila ke stropu. V prosinci jdete koupit teplé ponožky, ale máte smůlu, páč už se chystá jarní kolekce od nějakého pomatence, který ji navrhl v barvách, jež se jara nedotkly ani z kilometru. A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Jo byznys vládne světu, lidé blbnou, snaží se být první už i v činnostech, které by měly přinášet radost a pohodu, které dle mého jsou právě o tom, že je děláme v době, k nimž patří. Jak mohu mít radost z tvoření adventního věnce, který lepím v srpnu? Jak se mohu těšit z malování kraslic, když je maluju v lednu? Kam furt všichni spícháte? Dávám stranou a nemám na mysli jedince, kteří se živí ruční výrobou daného, ale ti si v klídku mohou šolichat ty svoje výplody a nafotit je a vložit na net, což je dneska zdá se povinnost, až v okamžik, kdy nastává doba, do které dané aranže a výzdoba patří, nebo je to zase o tom ukázat druhým, jak jsem aktivní, jak jsem originální, jak jsem rychlá? Dennodenně vidím na lidech, jak v nich zůstává ta kapitalistická snaha a touha po množství, rychlosti a produktivitě, jak se snaží na sebe strhnout pozornost tím, že nezahálí, že jsou pracovití... Trošku mi to zavání touhou po pomyslném cukříku, který by snad měli za onu činnost obdržet, za tu chválu, na kterou čekají a na které jsou dost určitě i závislí, protože sami svou hodnotu neznají a neumí se ocenit, pochválit se, poklepat si hrdě na rameni. Věřte mi, že o ničem jiném to fakt nebude. Je to stejné jako o postování fotografií v objetí šťastného partnerství a ukazování (nebo spíše dokazování) světu "koukejte, jak jsem happy" a přitom je známo, že kdo je šťastný, žije to a nemá potřebu to dávat na fejsbuk. Mám nacítěno, že spěch a tlak jsou spouštěče rakoviny, takový ten vnitřní stres, strach o to, že budu poslední, že nestihnu, nevyhovím, nesplním očekávání. A ono se to tak pěkně v realitě i odráží, protože případů nemocných rakovinou přibývá, což mi potvrdila i kamarádka, která pracuje na onkologickém pracovišti. Jo doba plastu a ustavičný spěch a kalup... Lidé jsou prosyceni strachy všemožného charakteru a bojí se neběžet ten celoplošný a médii zdůrazněný běh za výkonem, prvenstvím, vítězstvím, které ve výsledku vítězstvím nikdy není. Přátelé, zpomalte, uvolněte se, odložte potřebu všechno stíhat a mít v cajku. Už nemusíte nikomu dokazovat a ukazovat, nemusíte stíhat tehdy a tehdy to či ono, žijte pozvolně a tuto pozvolnost obohacujte intezivními zážitky s přáteli. Pořád někam kvapíte a věřte mi, že to nikdy nestačí, abyste zasytili tu společenskou příšeru. Jen přitěžujete duši, která pak reagují nemocí. V tomto případě bohužel tou, která zdá se zatím nemá silnějšího soupeře.
