SVOBODA
Slíbila jsem, že se vyjádřím k tématu, které jsem dnes dala jako diskuzní a musím říct, že podle komentářů s čistým svědomím řeknu, že tu nemám tupé ovce a pitomce, co se neumí na sebe samotné nacítit. Za což jsem nesmírně ráda. :) No vezmu to z pohledu svého. Všem je nám jasné, že totální svobodu zažijeme až tehdy, kdy nebudeme potřebovat (či nebudeme stavěni do situací, ve kterých potřebujeme) tento systém: stát, soudy, finanční úřady, živnostenské úřady, banky, obchody, služby všeho charakteru, školství, zdravotnictví... Jenže tato situace dle mého nikdy nenastane (sorry, že jsem teď vzala pár duším naději :D ). Ale berme to tak, že i s těmito "nutnostmi" se dá žít, pokud na nich člověk nezávisí přespříliš. Je jasné, že daně se platit musí, že i ty peníze holt potřebujeme, že jsme povinni (i když jenom potud, pokud to jako většina schválíme) nad sebou tolerovat rozhodnutí politiků a autorit, které mnohdy autoritami nejsou. Takže tuhle sféru nechme někde stranou. Pro mě je svoboda na ničem nelpět a nic nepotřebovat ke štěstí. Ve výkladech a v žití samotném, ve kterém vedu různé diskuze se svými přáteli, totiž dost narážím na jeden společný činitel, který mnohé dělá nešťastnými. Mnoho lidí totiž lpí: na partnerovi, na lásce, na pochopení, na sexu, jsou závislí (na alkoholu, drogách, společnosti druhých...), očekávají (dobro, navrácení empatie či pozornosti, peníze, protislužbu...), mají tendenci vysvětlovat či žádat o svolení, záleží jim na názoru druhých, jedou v systému "tohle nemůžeš, tohle musíš". Tito lidé pochopitelně nejsou svobodní ani omylem, byť to může drhnout třeba jenom v jednom ohledu. Pro mě samotnou z pohledu člověka, ženy, matky je svoboda v první řadě nezávislost na partnerovi a jeho financích. Zjistila jsem - a shodou okolností se o tom s pár lidmi před několika týdny bavila - že jsem nejspokojenější, když nejsem v trvalém vztahu. Nemám už totiž chuť ani náladu někoho utěšovat, foukat mu bébí, vodit jej za ruku a čekat, až dozraje, aby byl na stejné úrovni jako já. My staré duše máme tu nevýhodu, že mnohdy nenajdeme nikdy vhodného partnera, který by nás stíhal ve všech směrech, takže do této inkarnace jsem šla i s tím, že po trvalém partnerovi neprahnu, ale umím ocenit těch pár duší kolem sebe, které jsou postu rovnocenného partnera nejblíž. Když vás totiž ve vztahu někdo omezuje, shazuje, vyčítá, dělá žárlivecké scény, podezírá, kouká do mobilu, stalkuje, manipuluje vámi, citově vydírá atd., je vždy o slabého jedince s nulovým sebevědomím a ruku na srdce, kdo má sílu tyto jedince tahat z jejich sraček? Já tedy ne. Další sférou, která mě činí svobodnou, je totální upřímnost v tom, co říkám, jak to říkám, komu to říkám a kde to říkám. Žiju totiž v přesvědčení, že jsem sice zodpovědná (tomu nahoře) za to, co říkám a dělám, ale nejsem zodpodvědná za to, jak si to druzí přeberou, co v tom vidí, cítí, zda se jich to dotkne či je to raní. Tím nechci říct či obhajovat si to, že někoho úmyslně slovy či činy raním nebo mu způsobím újmu. Jen neřeším, jak si mou mluvu a chování přebere, co to v něm spustí za procesy, do jakém míry mu to převrátí život či názor na mou osobu. Z toho pochopitelně pramení ten vámi známý fakt, že svou stránku, osobu ani vyjadřování nikdy nezměním, protože pokud někomu něco vadí, je to jeho problém a tudíž jeho boj, nikoliv můj. Do pojmu "svoboda" taky patří, že nejsem závislá a to v jakémkoli smyslu: nepotřebuji k žití konkrétní lidi, místa, věci, nepotřebuji žádné omamné látky, nepotřebuji v ničem pravidelnost, frekvenci ani kvantitu či kvalitu. Ve skrytu duše jsem poměrně skromný člověk a to, že si dopřávám, když to tak cítím, mohu ze dne na den utnout a nijak mě to výrazně neovlivní (no ztráta aperolu a červeného by mě upřímně chvíli srala :D ). Snažím se i mít svobodu v tom, že si uvědomuji, že mé dítě není mé, že je to jen duše, která se přišla učit a poznávat a je tu sama za sebe, tudíž nemám potřebu brát mu jeho svobodu a vtláčet ho do té své podle svých měřítek a už vůbec ne podle parametrů a očekávání společnosti či lidí, se kterými přicházíme do styku. Ale ta nejhlavnější svoboda - myslím si - spočívá v naprostém přijetí sebe sama včetně temných stránek a odpuštění všemu a všem za bývalé zkušenosti, zrady, podrazy či lhaní a faleš. Tady v tomto směru to u mě trošku pokulhává, protože jisté věci odpuštěny nejsou, ale nemám potřebu se jimi zabývat, protože mě nijak neomezují v mém žití. O svobodě jako takové by se dalo psát rozsáhleji, nicméně protože vím, že i tak jsou mé texty sáhodlouhé, končím a jdu relaxovat. Mějte fajn večůr a přežije vrchol dnešního novoluní ve Vahách, které vám pravděpodobně rozházelo vnitřní váhy tak, jak se celoživotně rozhazují Váhám ty jejich :D Morgana
