ROVNOVÁHA V DAROVÁNÍ
Dneska jsem se rozhodla svůj text věnovat tématu, které se týká každého jednoho z vás a tím je téma darování. Jak už z mých článků víte, Vesmír má rád rovnováhu a umí si ji velmi dobře zajistit. Takže když se ženeme příliš vlevo, on už si poradí s tím, jak nás zase navrátit do středu a vhodit nám do cesty ukazatel s nápisem "nach rechts". Taky se umí ujistit o tom, zda jsme tento ukazatel poslechli a vyrazili vpravo, anebo si stále valíme to svoje a čím dál víc se dostáváme do levé strany, čímž mu vysíláme signály "neposlouchám, nerespektuji, jdu tam, kam mě neposíláš" a v takovém případě se nám snaží naši výpravu jakýmkoli způsobem přetnout. Nejdříve překážkami, pak většími překážkami, poté sáhne na naše zdraví - nejdříve zlehka... a přidává na razanci, dokud nám nedocvakne, že tudy fakt, ale fakt jít nemáme či nemůžeme. Rovnováha je hlavní slovo, kterým bychom se měli řídit a dle toho se i chovat, tudíž platí pravidlo, že pokud někomu něco dám a on tu danou věc přijme (dárek, věno, pomoc, službu, nabídku, květinu, pytel brambor), stává se automatickým dlužníkem a měl by se starat o to, aby tento svůj dluh co nejdříve splatil (ale pozor, nemusí ji splatit stejnému člověku). Vy jako protistrana ovšem máte vždy právo danou věc či službu odmítnout a za toto odmítnutí se nestydět ani jej neospravedlňovat či vysvětlovat. Ale! Dnes bych se spíše chtěla zaměřit jenom na stranu darujícího, tedy stranu, která obdarovává, dává, věnuje. Všimla jsem si - a vy mi to zajisté potvrdíte - že lidé špatně pochopili smysl dávání či obdarovávání. Tím pak dochází k nedorozuměním, k hádkám, k výčitkám, citovému vydírání, ke stavům či situacím, kdy se obdarovaný cítí jako blbec, protože je mu podsouván pocit "ty mi něco dlužíš, vrať mi to". Ihned vysvětlím. Zajisté jste každý z vás zažil situaci, kdy vám kámoš dohodí vhodnou a dobře placenou práci, sousedka vám pravidelně donáší tvarohovou bábovku k nedělní siestě nad kávou, dědeček vám přepíše svůj dům, manžel vám "dovolí" vyrazit s kamarádkami na wellness týden do Tater, maminka vám koupí byt, protože byste se na něj nezmohl ani za deset let anebo vám pravidelně posílá na účet peníze, abyste vůbec mohla uživit své dvě děti... těch příkladů bych tu mohla psát desítky. Vy se ihned dostáváte do pozice dlužníka, někoho, kdo dostal a tudíž je na vás, zda máte potřebu či vnitřní nutkání druhému jeho laskavost nějak oplatit. To, jak to uděláte, jakými prostředky, čím, kdy a za jakých podmínek je čistě na vás, každý váš čin se zapisuje do vaší karmické knihy dluhů, tudíž je zcela jasné, že ve výsledku budete odměněn či profackován vy sám. Ale! A teď dávejte pozor, protože tohle je ten nešvar, kvůli kterému tyto řádky vůbec píšu: když někomu něco dávám, a je jedno, jak finančně, časově či energeticky hodnotný onen dar je, dávám mu to bez vědomí či očekávání, že mi tento dar splatí, bude mi za něj vděčný a svůj vděk projevovat tak, jak si já sama představuju. Jinými slovy - stejně jako v lásce a ve vztazích - dávám a neočekávám. Dávám, protože chci dát, protože to tak cítím, chci pomoci, chci udělat radost, chci vytáhnout druhého ze sraček, chci, protože jsem jediná, kdo to tak může či umí udělat. Nicméně neočekávám! Nemám potřebu egoisticky k sobě připoutávat vděčností druhého a tak z něj sát energii, až se mi to bude hodit a vybalím na něj své výčitky. Vesmír si nakonec totiž sám zajistí, aby se vše dostalo do rovnováhy a je jedno, že si rovnováhu představujeme jinak, jinými slovy já jemu dal auto, těžko mi postačí, když mi za něj jenom poděkuje. Ovšem pokud dávám a čekám na oplátku něco jiného, Vesmír potrestá mě jako darujícího, protože já páchám na sobě ten největší hřích. Nevěříte? Kolik znáte lidí, kteří by se rozdali, rozkrájeli pro druhé a přesto jsou nešťastní, nemají vztah, nemají kde složit hlavu, nedaří se jim v práci, jsou věčně vycucaní a nemocní? ;-) Já dost. Vy sami mi tu mnohdy v komentářích píšete věty typu "spravedlnost či karma neexistuje, moje maminka by se rozdala a přesto v životě trpí", "já ji dal všechno a furt to bylo málo", "miluju, ale odezva žádná, takže je to blbost"... NIKDY NIC NEOČEKÁVEJTE! To je mantra, kterou by si většinová populace měla nechat vytetovat na čelo, aby netrpěla. Tady je zakopaný pes a důvod pro mnohé psychické potíže, navrátivší se nemoci, vyčerpanost či jiné nezdary. Vy jste ten, kdo si to uvařil, vy tedy musíte danou věc i sníst. A tím, že budete citově obdarovaného vydírat, že budete na svou tehdejší pomoc poukazovat, že budete nadávat či tlačit někoho tam, kde jej potřebujete dostat, není jeho problém, ale váš. A navíc tím ničeho nedosáhnete. Naučte se proto dávat a nic na oplátku neočekávat. Milovat bez podmínek. Nevyčítat. Citově nevydírat či nepoukazovat na něčí dluh. On vás nenutil, abyste jej milovali, abyste mu něco nabízeli či dávali, abyste mu něco přepisovali, abyste mu pomohli k lepšímu žití, bydlení, práci. On jen přijal vaši nabídku a pokud se rozhodne vám za ni nic nedat, nezaplatit, nelíbat za ni nohy do konce vašich dní, je naprosto v pořádku. Nežijte v domnění, že takto to mezi slušnými lidmi nechodí. Vy jste svobodně něco udělali a protistrana svobodně dané přijala. Není ovšem její povinností danou věc splatit, protože ona už dávno může splácet někde jinde a někomu jinému. A to je ona vesmírná rovnováha :) Krásné, že? :D Morgana
PS: V kontextu s výše napsaným se mi vybavila častá reakce mých přátel "A co když ti to nezaplatí? Co když ti ty půjčené peníze nevrátí? Co když...?" A moje reakce vždy zůstává stejná: "To už není můj problém." :)
