NORMÁLNOST
Někdo z vás se mě v textu s dotazy pro Morganu ptal, jestli bych mohla definovat normálnost. Zprvu mě to rozesmálo, páč chtít po rebelovi s nevšedním způsobem myšlení a mluvy definovat normálnost, je fakt sranda, ale přesto něco málo napíšu. Když si zadáte slovo "normální" a hledáte význam slova, vyběhnou vám tyto definice: běžný, obvyklý, pravidelný, průměrný, představující normu. Už samotná definice se mi příčí slovem "průměrný" a "představující normu", co vám? Já se domnívám, že nic a nikdo normální neexistuje, že jsou jenom stavy, situace, charaktery, typy chování a reakcí, které jsou velmi časté, a proto se staly tou výše zmíněnou normou, velmi pravděpodobně ovlivněnou společností. Jinými slovy vyskytovalo se vícero lidí či situací se stejným nebo podobným popisem, tak se to začalo brát za standard. Do toho se v té či oné době mohl připlést nějaký Franta Kolohnát, který do toho z pozice své moci či titulu vložil své náhledy a požadavky a to suma sumárum vyústilo ve výsledek, který nynější společnost bere jako jedinou možnou cestu, způsob či chování. Máte to stejně jako s homosexualitou. Mnohdy se ptám těch, co homosexualitu zavrhují, co když se mýlíme v tom, že správně je být hetero? Anebo když mi někdo řekne, že starší žena by neměla mít příliš dlouhé vlasy, protože se to k jejímu věku nehodí, tak se ptám, a kdo to určil? Kdo tuhle věc vypustil jako první z úst a kdo souhlasil s tím, že je to opravdu tak? Se vším, co existuje, kdysi musel někdo přijít a nějak se k jeho názoru přidali další lidé, čímž vznikla norma. A bohužel, ruku na srdce, takových norem v sobě všichni pár máme. Já to takto mám třeba s mini sukněmi nebo flitry na outfitu, které mi na ženě starší 40 let přijdou směšné a nevymluvíte mi, že to směšné není. Nedokážu to z estetického, noblesního či věkového hlediska v sobě přeonačit, abych si to nemyslela. Tedy: já nemám potřebu k dané ženě jít a vyjádřit ji, že vypadá směšně a nevhodně, to ne, jen když to vidím, zarazí mě to. A to je známkou toho, že mi daná situace něčím nesedí. A takových věcí bych v sobě našla plno, stejně jako jich plno najdete vy v sobě, pokud jste soudní a umíte si to přiznat. Takže existuje vůbec normálnost? A je vůbec nutné být normální? Nemyslím si ani jedno. Lidé se prostě chovají, jak byli naučeni, jak byli ovlivněni společností, náboženstvím, jak se sami cítí či jak vnímají, že by se chovat měli a u každého je to jiná směs ingrediencí. A tyto ingredience jsou druhému buď milé či nemilé a podle toho si přitahujeme do svého života stejné či podobně "normální" jedince. :-) Krásný zbytek dne vám všem! Morgana
PS: Děckáááá, totok je můj text :D
